26.10.14

Okamžik radosti: Projet křižovatku na oranžovou


Když jsem se stěhovala do Ameriky, všichni mi říkali, jak se tady hrozně pohodlně řídí. Že to hlavně kvůli automatické převodovce není žádná práce a skoro žádný stres. To první je pravda, to druhé jen v případě, že víte, kam jedete a do kterého z mnoha přeplněných pruhů a kdy najet tak, abyste se nakonec dostali do cíle.

A právě to je pro mě při řízení největší stres. Nemám strach z toho, že mi auto chcípne uprostřed křižovatky a kupodivu ani z toho, že nenajdu parkovací místo, kam nelze zaparkovat jinak než podélně, protože to neumím. Moje úplně největší obava je, že kvůli přeplněným silnicím se nikdy včas nedostanu do správného pruhu, kterým můžu pokračovat k cíli. A vím, že jakmile ho přejedu a dopravím se někam jinam, panikařím. A panikařím tím víc, čím naléhavěji mi navigace hlásí, abych se otočila, což v reálu skoro nejde, nebo aspoň já mám ten pocit. Kolikrát z toho mám hlavně na dálnici takové nervy, že když mám odbočit, klidně jedu i deset mil před exitem v pravém pruhu krokem za kamionem, jenom abych měla jistotu, že to stihnu a především že se v provozu "bumper to bumper" (narázník na narázník, nejpoužívanější slovní spojení ve vysílání každého rádia tady v DC) vejdu do odbočovacího pruhu.

Největší radost mi tak dělají situace jako ta včerejší na výjezdu z města: jsem poslední, kdo na oranžovou projede křižovatkou, červená zastaví všechny ostatní a já mám před sebou pět volných pruhů, v nich naprosto nikoho a několik minut na to, abych si v klidu vybrala a bez obav se zařadila do toho správného. Líbí se mi podívat se do zrcátka a vidět zvětšující se volný prostor, který mě vzdaluje od ostatních. Baví mě zablikat a v ten moment už být na půli cesty na úplně druhou stranu silnice. Přesně takhle si představuju pohodu za volantem: úplně jinak, než vypadá většinu doby, kdy tam sedím.

Žádné komentáře:

Okomentovat