30.10.14

Okamžik radosti: Třetí den nemoci

Párkrát do roka, když mám před sebou opravdu těžký den, vstávám s myšlenkou, jaké by to asi bylo, kdybych onemocněla. Nemusela bych vůbec nikam z vyhřáté postele (ani do kuchyně pro čaj, jelikož by mi byl přinesen), všechny povinnosti by se ...

... pod heslem, že zdraví je přece nejdůležitější, daly odložit a já bych si mohla celý den číst, konečně dokoukat seriál, probrat se hromadou starých časopisů a novin u postele …

V úterý, kdy jsem to paradoxně vůbec nechtěla, se přesně tohle stalo: bolely mě záda, ruce, nohy, bolelo mě polknout snídani. Kachličky v koupelně studily víc než obvykle a hrnek s čajem mi připadal, že váží snad dvacet kilo. Nemoc mi ukázala stránku, na kterou - když si ji představuju coby ideální řešení náročného dne - vůbec nemyslím: bylo mi tak zle, že číst nebo psát tento blog nejen že se mi nechtělo, ono to ani nešlo. Spala jsem, polykala prášky, spala, vybil jsem mi mobil a já jsem na to přišla až ve středu, a bylo mi všechno jedno. Včera dopoledne jsem ještě působila zcela odevzdaně, odpoledne se to ale změnilo. Probudila jsem se "odkopaná" a nebyla mi zima. Měla jsem hlad. A chuť na čokoládu. Vzala jsem do ruky knížku. Udržela jsem ji (!) a četla jsem, aniž bych vymýšlela, jak si ledové zápěstí a dlaně čouhající z peřiny omotat do deky a přitom otáčet stránky.

Pořád je mi mizerně, že cesta z postele do kuchyně se zdá jako půlmaraton. Ale je to podstatně lepší než v úterý. Co je na tom radostného, že třetí den nemoci mi dovoluje užít si svou nemohoucnost přesně tak, jak v to doufám, když o ní zdravá přemýšlím.

Žádné komentáře:

Okomentovat