Okamžik radosti: Volné místo vedle mě v kině

Když končí poslední spot o tom, na co máme přijít příště, když potemní a pak úplně zhasnou světla, když se na plátně objeví první záběr na hlavního hrdinu a vedle mě pořád ještě zůstává prázdné místo, odehrává se právě v kině jeden z mých nejradostnějších momentů.

Konečně si totiž mám kam odložit bundu a šátek.

Konečně můžu vyštrachat z podsedačky kabelku, usadit ji na místo a natáhnout si pravou nohu.

Konečně si můžu zout levou botu a bosé levé chodilo strčit na zahřátí pod pravé koleno, aniž bych levým kolenem strčila souseda do boku.

Konečně si můžu minimálně jeden loket opřít o opěradlo.

Minimálně na jedno ucho budu víc slyšet film než mlaskání a srkání.

Sedím v sobotu v podvečer v kině na skoro vyprodaném filmu a vedle mě - je prázdné místo!

A ještě je to navíc uprostřed řady, takže kdo si teprve teď kupuje vstupenku, zatímco hlavní hrdina už sedí před vyšetřovatelkou, sem se cpát stejně nebude, říkám si.

Mám pravdu. A moje radost je ještě o kousek větší.