26.11.14

V angličtině pořád plavu. Ale místní taky

Angličtinu se učím nesmírně dlouho, ale pořád z ní mám, hlavně z konverzace, trochu mindrák. Připadám si neschopná a trapná hlavně sama před sebou pokaždé, když si po devíti měsících života ve Spojených státech:



  • dopředu v hlavě připravuju, na co se následně zeptám (a vím, že je to vidět)

  • sedím v kině a z prvních pěti minut dialogu zachytím jen „haaju?“ (a vím, že B. ví)

  • zvoní mi telefon a já ho schválně nezvednu, protože se bojím, že nebudu rozumět, a tak si raději poslechnu hlasovou zprávu a pak dotyčnému napíšu e-mail

  • zase nevím význam slova, které už jsem v minulosti slyšela nejmíň desetkrát

Nedávno jsem zaslechla zajímavý názor, že Češi se v komunikaci v angličtině ztrácejí z toho důvodu, že se ji pokoušejí dělat stejně komplikovanou jako jejich mateřština a že v ní hledají skryté záludnosti, které v ní nejsou. Angličtina je totiž vážně hrozně jednoduchá: podmět a sloveso, podmět a sloveso, podmět a sloveso. Sem tam nějaká ta přeložka, příslovečné určení nebo jiné slovíčko, nicméně je vždycky tak nějak očekávatelné a hlavně, použije se na naprosto očekávatelném místě.

A když náhodou ne, vyvádí to z míry i rodilé mluvčí.

Mám pokaždé radost, když se na něco zeptám svého muže – rodilého Američana a jako odpověď slyším:

„I am not a dictionary. Look it up.“ (Neví, takže mi říká, ať si najdu slovník a podívám se do něj.)

„Tak liquor (likér) se vážně speluje bez E. No měla jsi pravdu.“

„Musel bych vidět celý odstavec, takhle to nedává smysl.“

Nebo odpověď vůbec nejlepší:

„This is  totally outside my vocabulary.“ (Tohle je úplně mimo mou slovní zásobu.)

V takové chvíli mě pokaždé zaleje hřejivý pocit, že na tom se svými jazykovými znalostmi nejsem až tak špatně a taky že když neví ani rodilý mluvčí, všechny mindráky ohledně jazyka můžu klidně hodit za hlavu.

Žádné komentáře:

Okomentovat