12.12.14

Okamžik radosti: Vidět cizí radost

Seděla jsem včera v kavárně, kde se u vedlejšího stolku mořil nějaký muž s angličtinou. "I … em … ill … ježišmarjá ne ill … sorry …  jak  jak se řekne zdravý? Já vím, jak se to řekne, počkejte, no vlastně já si teď nemůžu to, no vzpomenout." 

"I am h – e - l … healthy," Mirku, snažila se mu dojemně pomoct lektorka, a chtěla z něj vydolovat slovo, které evidentně neznal.

Není to zase tak dávno, taky jsem takové hodiny mívala. Moc jsem chtěla mluvit anglicky. Moc jsem se nestíhala učit. Moc jsem se tvářila, že je to úplně naopak. A moc mi to nešlo, což jsem se vehementně snažila maskovat tím, že si jenom právě teď zatraceně nemůžu vzpomenout. Můj lektor, trpělivý Kanaďan, se na mě díval pohledem plným očekávání, asi takovým, jako se na mě dívá pes, když sahám do kapsy a … možná vytáhnu piškot? Dvacetkrát tam sáhnu a vyndám nic než svoje prsty. Ale po jedenadvacáté … ???

… Mirek měl několik pokusů, než jsem dopila malé cappuccino. Mořil se s tím, že je zdravý, že má rád kávu, že by si k ní dal koláč, že jezdí modrým autem, že pracuje v té a v té firmě. Lektorka mu trpělivě napovídala. A pak došlo na fotbal. „Hráč je ve skvělé formě,“ zkus to, pobídla ho.

A Mirek na to: "The player is in great form!"

"Yes! Yes!" sevřel s dořeknutím dlaň v pěst, oči se rozsvítily, záda narovnala. První celá věta dnešní hodiny!

Věděla jsem naprosto přesně, jak mu v té chvíli je.

Měl prostě radost. A já jsem měla radost, že jsem tu jeho radost viděla.

Žádné komentáře:

Okomentovat