19.12.14

Když psavec potká svého čtenáře

Minulý pátek jsem strávila na kurzu o blogování, abych načerpala inspiraci, poznala pár nových lidí a dozvěděla se něco o tom, jak blogy z průměrných povýšit na skvělé a úspěšné, zkrátka udělat z nich hity internetu. Čtené hity internetu.
Protože většina lidí, kteří tam se mnou seděli, toužili právě po tomhle, totiž aby jejich blog sledovalo a četlo víc lidí než dosud. A lhala bych, kdybych tvrdila, že mezi ně nepatřím. Když už jsem se jednou rozhodla otevřít svůj zápisník veřejnému prostoru, nechci psát vlastní terapii pro nikoho. Je pro mě důležité vědomí, že svým psaním oslovuju konkrétní lidi a je pro mě důležité dostávat od nich zpětnou vazbu. Mimochodem, přiznat si, co chcete a nechcete, je podle lektorů první krok k tomu, aby jakýkoliv blog překročil čtenářské hranice vlastní rodiny a dostal se i k lidem, kteří vás neznají.

Jako třeba k Radce.

Neznali jsme se. Seděla vedle mě, když jsme dostali první úkol sdělit jedna druhé jednou větou, o čem je náš blog. „O hledání radostí v každodenním životě,“ řekla jsem. „Počkej, jak se jmenuje? Jak ty se jmenuješ?“ „Blog je „Co mi udělalo radost“, já jsem Jana.“ „No ... to není možný! Tebe čtu! Podívej, tady na iPadu, tebe mám dokonce v oblíbených. Ježiš, no to je super, třeba jak jsi psala o zabalení se do deky nebo nasazení čepice, to byla paráda.“

To byla! Zpětná vazba, kterou od vás dostávám, pochází většinou z e-mailů. Vážím si každé zprávy, kterou mi pošlete, ale přece jen za nimi cosi chybí: ústa pootevřená údivem, doširoka otevřené oči, kroucení hlavou (to jsi opravdu ty? nee!), prsty rychle přejíždějící po obrazovce počítače snažící se najít odkaz na můj blog … který v tu chvíli dostal úplně jiný rozměr, než když teď sedím sama doma před dokumentem ve Wordu a ťukám tahle písmenka. Myslím, že je to sen každého, kdo píše, poznat svého čtenáře, slyšet a hlavně vidět jeho reakci a vstřebávat pochvalu, že posty nejen čte, ale dokonce si některé zapamatoval! Zase jsem si uvědomila, jak ohromnou sílu mají tato písmena "tam venku", kam dostávám příležitost nakouknout jen zřídka. A taky jak důležité je být sám sebou a do ničeho se nestylizovat. Zjistila jsem, že naprosto největší ohlas mají ty příspěvky, u kterých jsem si nejvíc nebyla jistá, jestli má smysl je vůbec publikovat a jesti bych je náhodou neměla nějak předělat.

Byla radost slyšet, vidět a cítit na vlastní kůži, že to smysl mělo a má.



Žádné komentáře:

Okomentovat