O lásce nevím vůbec nic
V osmnácti jsem si myslela, že vím o lásce hodně. Slýchala jsem o ní, četla jsem o ní v časopisech i v románech, sama o ní tu a tam něco napsala, objevovala jsem ji, nejčastěji v pátek večer, pod blyštivou disco koulí, s panákem vodky a cigaretou v ruce.
O deset let později, se slovem "rozvedená" v občance, bych vám tvrdila, že o ní vím naprosto všechno. Abych si ji záhy poté popletla s vášní, ponižovala se, omlouvala ho, že když vedle sebe neprospíme celou noc, je to samozřejmě proto, že nemá čas. A lhala sama sobě, že láska musí bolet a kvůli lásce se musí trpět. Jinak to přece není láska!
Od té doby denně zjišťuju, jak jsem se pletla.
Třeba už vím, že láska nemusí přijít jako sopečná bouře, smršť, kterou jsem vždycky očekávala, ale že se může dostavit nenápadně, pozvolna a tiše, jako jaro. A že to klidně může trvat déle než jaro.
Taky už bych nepodepsala, že láska musí bolet nebo se kvůli ní musí trpět. Zjišťuju totiž, že to není pravda.
A pak důkazy lásky. Ano, taky miluju dárky, šperky, kytky, zamilované smsky, přání, a taky mám často pocit, že už jsem dlouho žádné nedostala. A pak takhle ráno vstanu a najdu na kuchyňském stole … sluchátka. Tlustá, brčálově zelená, co se používají na střelnici a nezapojíte je do počítače, telefonu ani žádného přehrávače. Půlhodiny nato se v domě rozezní požární alarm a mě přijde smska: „Dnes budou zkoušet alarm. Nechal jsem ti na stole svoje sluchátka. Stay safe, my love.“
Nasadím si je, ohlušující pískot se promění v šum.
Za měsíc mi bude třicet dva. A o lásce nevím vůbec nic.
tohle mi až vehnalo slzy do očí, díky
OdpovědětVymazat:) Děkuju!
OdpovědětVymazat