21.05.15

Proč pořád píšu blog, když jsem tak nemožná spisovatelka?


Už několik týdnů intenzivně pracuju na tom, abyste si brzy mohli přečíst blog na nové, rychlejší a přehlednější platformě. Protože tahle, na které můj deník běží teď, nepodporuje funkci, aby se články za uplynulých rok pomocí nějakého jednoduchého kódu překopírovaly za starých na nové, musím je přetahat ručně.

To je nejen náročné na čas, ale na taky na to, abych svůj blog vůbec zachovala.

Když si zpětně čtu svoje články, prakticky u každého pochybuju, jestli stojí za to zaplňovat jím internet. Téměř u každého druhého bych nejraději něco přepsala. Vlastně často úplně všechno. Přijde mi, že myšlenky v mé hlavě byly kolikrát srovnanější, než vypadají napsané přede mnou na obrazovce počítače. Což je paradox, protože často píšu  právě z toho důvodu, abych si je lépe uspořádala. Ani nespočítám, kolikrát za posledních pár dnů jsem se u čtení svých starých textů přistihla, jak často opakuju určitá slova. Jak často zapomínám dělat čárky ve větách. A jak nepečlivě edituju, když na to přicházím až po roce.

Protože kopírovat ručně sto stran textu je velmi monotónní práce, hrozně často prokrastinuju. Většinou tak, že si čtu cizí blogy. Načež propadnu pocitu ještě horšímu a zoufalejšímu, neboť deníky, co sleduju, mi prostě připadají lepší, nápaditější, vtipnější, promyšlenější. Mám pocit, že jejich myšlenky mají přesah, neboť mě tytéž texty baví číst i po roce nebo po dvou.

Paradoxně čím usilovněji se snažím psát lépe, tím horší mám ze svého psaní pocit. Až se dokonce občas přistihnu, že se ho i bojím vystavit. Neboť jsem si skoro jistá, že něco podobného už někde někdo napsal a tisíckrát lépe. Má vůbec celé tohle smysl, ptám se sama sebe.

Ale pak si hned musím odpovědět: má.

Když se totiž podívám na všechny ty zápisy, ať napsané jakkoliv, zanechává to ve mně pocit, že mám prostě hezký život. Jak říká můj kamarád Lumír: „Odprezentovat katastrofu umí každý, ale povedená buchta nebo radost z pěkného dne, to každý bere jako standard. Lidem pro tyhle obyčejné radosti chybí slova prezentace.“
Já se je snažím najít.

Kdybych to dělala do deníku, který bych nevystavovala na internetu, nikdy bych tomu nedala tolik. Několikrát jsem to i zkoušela, vzala sešit, ale většinou jsem zvládla tři zápisy. Vypadalo to nějak tahle: „Dneska fajn den. Pochvala za článek. Byla jsem cvičit. Potkala jsem tam Věru a rozesmálo mě, jak mi vyprávěla o svém rande.“

Když jsem se vedla deník jen pro sebe, flákala jsem ho. Tak jsem se rozhodla zkusit to s veřejným blogem. Nevěřím bloggerkám, které tvrdí, že si nedělají starosti s tím, jestli je to, co napíšou, dobré a jestli je někdo bude číst. Já chci, abyste četli, a tak nad tím přemýšlím skoro pořád. Ve chvílích, jako jsou ty v posledních týdnech, se utěšuju tím, co kdysi řekl americký autor David Carr: „You keep typing until it turns into writing.“

3 komentáře:

  1. Přesně tyhle pocity jsem zažíval na svém, již bývalém mikroblogu. Vlastní posedlost dokonalostí, neustálé editování, mazání postů, bylo nesmírně vyčerpávající. Jako čtenář cizích blogů (paradoxně) neuvažuji kriticky, co se týče slovosledu, nebo gramatiky. Vnímám obsah, podstatu sdělení, tedy tu část, která mě něčím zasáhla. Myslím, že psaní o radostech všedního života je velice šťastné téma.

    OdpovědětVymazat
  2. Jani, mně se Tvoje psaní líbí, dobře se čte.Možná bys častěji potřebovala odezvu od nás čtenářů a tím pádem i větší motivaci pro svoje psaní. Jak mi napsala Anička B.
    …..“ žasnu, jak se Jana vrtá v pocitech hluboko pod povrchem. Nic takového bych nesvedla ani po dosavad prožitém životě.“
    Tak alespoň za nás dvě, piš dál!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Jano, pis urcite dal. Jak jsi sama poznamenala, ma to velky smysl minimalne pro tebe a kdyz to udela radost i nekomu dalsimu tak je to plus. A z obcasnych komentaru vidim, ze dela. Co se tyce editaci minulych textu. Musim se smat, ja mam (teda mela jsem) podobny problem. Taky kdyz jsem se na svoje minule posty podivala, hned jsem si rikala, tady to musim napsat jinak tohle predelat apod. Jenze tenhle "ztraceny cas" jsem mohla venovat napsani noveho postu, ktery by mel pro me i pro ctenare daleko vetsi hodnotu nez upravena gramatika, par carek ve vete atd., kterych by si mozna ani nikdo nevsiml. Navic to ze se pak za par let podivas jak jsi psala drive, to muze byt taky zajimavy. Uvidis treba jak se v psani zlepsujes nebo ubiras trochu jinym smerem. Takze nelam si s tim hlavu a pis dal :) Drzim palce.

    OdpovědětVymazat