05.06.15

3 důvody, proč je radost mít za manžela Američana

Když jsem ještě neměla B., měla jsem tendenci dívat se na vztahy, kde dva nemluví stejným jazykem, trochu podezíravě. Přišlo mi nemožné milovat někoho, komu nikdy úplně nerozumíte, komu nic neříká Mach a Šebestová nebo S čerty nejsou žerty a komu když ukážu svoji práci, řekne něco jako: "Já vím, že jsi hrozně šikovná. Zkusím si to přečíst v Google Translator …"

Jak může takový vztah vůbec přežít?

Postupně mi dochází, že právě proto.

Totiž, když se na to podívám z druhé strany:

Skoro vůbec se nehádáme. Když už se k tomu jako že schyluje, B. zvyšuje hlas a zasypává mě argumenty, proč on má pravdu a já ne, snažím se je hrozně rychle vracet. Většinou se nadechnu a: „But I … (ale já), načež B. okamžitě: „No ifs, ands and buts (žádná jestli, a nebo ale) …“ Jak jsem rozčilená, že mi skáče do řeči, a já tudíž nemám čas nachystat si v hlavě žádnou větu, okamžitě zapomínám všechna slovíčka. V té chvíli mi ze sebe samé většinou začne být tak smutno, že už nedokážu říct vůbec nic. Začnou se mi třást koutky, zamrkávám slzy, a když se přes ně přece jen nadechnu k tomu, že ho nějak uzemním, vyjde ze mě jen jakýsi podivný škyt. Můj muž je bývalý voják, kupodivu moje nemohoucnost vypravit ze sebe jakékoliv anglické slovíčko ho prakticky okamžitě obměkčí. „Ale pojď sem …“ říká, objímá mě a to je konec hádky, která ještě ani nezačala.

Každý den ho něčím rozesměju, aniž bych se o to záměrně snažila. Stačí nevzpomenout si na určité anglické slovíčko, ale přesně v duchu Ameriky předstírat (fake it till you make it), že samozřejmě vím. Tak třeba včera. Mluvili jsme o tom, že nějaká herečka bude na obálce českého vydání zahraničního časopisu. V Česku se pro to někdy používá termín „mutace“, což zní dostatečně cize na to, aby stačilo dát tomu správnou anglickou výslovnost „mjútejšn“ a udělat z toho slovo, které prostě vhodně zapadne do konverzace, ačkoliv možná ani neexistuje. Což si v tu chvíli vůbec nepřipouštím, takže říkám: „You know, she is going to be in the czech mjútejšn …“ „Mjú … what?“ ptá se můj muž. „Mjútejšn …,“ odpovídám s naprosto vážnou tváří a když si hodně věřím, ještě dodám: „Tohle je tvůj mateřský jazyk, jak to, že tohle slovo neznáš?“ Hahahaha. Já jsem tak vtipná!

Raduju se, jak jsem dobrá. Málokdy jsem na sebe – taky díky výše uvedenému – opravdu pyšná. Ale občas jsou chvíle, kdy mi třeba jenom díky prosté komunikaci prudce vzroste sebevědomí. Třeba když se slyším říkat něco jako: „Kdybysme zůstali doma, nemuseli jsme tohle vůbec řešit.“ A už ve chvíli, kdy to vyslovuju, vím, že to jenom nepředstírám, ale že tentokrát je to fakt správně. Správně! Kondicionál! Kdokoliv jste se někdy snažili nadřít anglickou gramatiku s if a měnícími se časy sloves po if, asi tušíte, že každá taková věta je úspěch jako hrom! Však taky se po ní vždycky tak tiše vnitřně tetelím a pomyslně zvedám ruce nad hlavu … Yes! Kolikrát jsem svým úspěchem opojená až do té míry, že několik následujících vteřin (minut?) svého muže vůbec neposlouchám. Když se uklidním a zase se začnu chytat, domyslím si, co asi říkal předtím. No, myslím, že mě určitě chválil. :)

Už chápete, jak to může fungovat, i když to odporuje úplně všem předpokladům?

4 komentáře:

  1. Skvele napsané u nas to je uplne stejne :D takze jak kdybych to psala ja ze svého deníku ;) těším se na dalsi článek :)

    OdpovědětVymazat
  2. Katko, děkuju. :) Určitě napište nějaké vtipné příhody, budu moc ráda. Člověka to potěší, že v tom není sám. :))

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle je taky pekny, cte se to samo. Taky se tesim na dalsi clanek!

    OdpovědětVymazat
  4. Mirku, děkuju moc. :)

    OdpovědětVymazat