10.06.15

Nejlepší dárek k narozeninám

Minulý týden jsme byli na návštěvě u známých, kteří mají doma sedmiměsíčního kluka. Když jsme se už skoro loučili a začali plánovat, kdy se uvidíme příště, můj muž nadhodil: "Co třeba středa večer? To máte přece chůvu?" Simon okamžitě souhlasil, ale Sára sklopila oči do země a přiznala, že ona už si jeden program naplánovala. Ráda by dopsala deník miminka, na který už skoro měsíc nesáhla. 

"Deník miminka," uculil se Simon. "Honey, Jamesovi jednou určitě nebude vadit, když mu nezapíšeš, co měl v květnu 2015 za oblíbenou hračku a kolikrát za noc brečel."

"Jamesovi možná ne, ale jeho budoucí ženě by mohlo," podívala jsem se spiklenecky na Sáru, asi takovým tím pohledem jako že jsou na světě věci, které mohou pochopit jenom ženy.

Shodou okolností jsem totiž takový deník miminka dostala v dubnu k narozeninám. Dala mi ho tchýně a je to deník mého manžela. Musím říct, že dlouho už mi žádný dárek neudělal takovou radost jako bezmála třicetitistránkové lehce zažloutlé záznamy o tom, jaký byl můj muž prvních pár let poté, co přišel na svět. Přijde mi neuvěřitelné, že můj skoro 190 centimetrů vysoký a 100 kilo vážící B. byl kdysi mimino v inkubátoru, posléze batole, co se mohlo utlouct po bramborové kaši a pak malý kluk, jehož dnes už šedivé vlasy byly tenkrát tmavohnědé a ostříhané „na hrnec“. Líbí se mi číst narozeninová přání o tom, aby „pořádně rostl“, znovu a znovu si prohlížím řádky od prarodičů, které už nikdy nebudu moct poznat. Představuju si, jak asi vybírali dárky, které vnukovi nadělí a jestli je někdy napadlo, že o tom traktoru, co nakonec pořídili, bude o pětatřicet let později číst jeho žena ... a bude se u toho usmívat, bude šíleně sentimentální a bude tu miminkovskou knihu znovu a znovu vytahovat z police, aby nakoukla, jestli ještě něco neopomněla.

Ráda do ní nahlížím, protože jsou v ní kilometry vzpomínek. Přesně takových, které když si člověk nezapíše, stoprocentně je zapomene, ačkoliv v dané chvíli si samozřejmě myslí, že ne, že nikdy.

B. o ní původně nechtěl ani slyšet. Když jsem mu četla, jak kdysi miloval sýr cottage, který teď nemůže ani cítit, tvářil se, že ho to prostě nezajímá. Uznávám, trochu jsem ho tím provokovala, protože vím, že muži nad podobnými informacemi moc nadšení neprojevují. Ale potom si ji jednou sám vzal, a i když nahlas to neřekl, taky jsem viděla, že ho přepadl sentiment. Ta kniha není jen obyčejný deník mimina, ale ukrývá v sobě prostě kus historie.

No podívejte.

2 komentáře:

  1. Něco takového, samozřejmě v českých podmínkách, nám mamka psala taky. Jsem ráda, že jsem starší než bratr, tudíž na zápisky do mé "knížečky" měla víc času, rozdíl je pak už znatelný. Je tam třeba i pramen z mého prvního stříhání vlasů, všechny ty detaily, kdy Petruška poprvé lezla, co říkala za básničky... :-) Samozřejmě se mi to moc líbí a dojímá mě to, ale nejvíc to docením, myslím, až budu mít jednou vlastní děti a podobné deníčky jim taky povedu. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Petro, děkuju. :) Ano, vlasy tam byly taky. Mně a bratrovi maminka rovněž takový deník psala. Zrovna na Vánoce jsem procházela staré fotky a tyhle záznamy a taky mě to úplně dojalo, i když to vlastně znám. Tohle je tak jako že dojemné na druhou, protože je to něco nového a navíc se to týká člověka, kterého miluju. Jestli budu mít děti, určitě takové záznamy plánuju.

    OdpovědětVymazat