Na co si v Americe nikdy nezvyknu?

Na tu hroznou zimu - Pokaždé když dostanu otázku, co mi v Americe způsobilo největší šok, odpovídám, že za a hlasitost a za b láska téhle země ke klimatizaci a ledu všeobecně. Přiznávám, že jsem dost zimomřivá, ten typ, co spí i v létě, kdy teplota v noci klesne pod dvacet, v tlustých ponožkách. Jenomže tady abych je měla na sobě kdykoliv, když zrovna nejsem venku. 

Nevím, čím to je, že Američané nedovedou používat klimatizaci tak nějak rozumně, řekneme třeba aby člověku za tříhodinovou přednášku ve škole nezmodraly rty a neměl pocit, že místo nohou má dvě ledové kry. Několikrát mi byla ve škole dokonce taková zima, že jsem po příchodu domů vlezla pod sprchu, abych se zahřála a rozmrzly mi prsty. Venku bylo 37 stupňů! Párkrát jsem si dokonce jakože na protest nasadila ve třídě i ty tlusté ponožky a omotala kolem krku zimní šálu, ale protože všechny mé spolužačky nadále seděly v šortách, tričku na ramínka a žabkách, za blázna jsem byla já. To ale není jen ve škole. Když jsem B. oznámila, že “pokojová teplota” pro mě znamená tak kolem dvaadvaceti, ideálně dvacet tři a ne sedmnáct, respektoval to a klimatizaci vypnul, ale koupil si do ložnice extra větrák, aby se “mohl aspoň někde zchladit”.

Plýtvání

Doslova mě bolí, když si uvědomím, že chodbová světla v našem domě zhasnou několikrát do roka akorát ve chvíli, kdy venku zuří bouře a přestane jít elektřina. Nerozumím tomu, proč je problém nainstalovat světla na fotobuňku jako je to i ve starých domech v Praze. Bohužel v podobných příkladech by se dalo pokračovat téměř donekonečna. Stejně tak vnitřně pláču, když vidím, kolik jsou lidé schopni nabrat si ubrousků a minikečupů (které nesnědí) k jednomu hamburgeru, jak hodí do pračky a sušičky jedny džíny nebo nechají nastartované auto jenom proto, aby se v něm neudělalo moc horko … Pokaždé se příšerně naštvu sama na sebe, když doma zapomenu nákupní tašku a dívám se, jak mi v obchodě dávají jednu igelitku za druhou, někdy i dvě v sobě, aby se mi první neprotrhla. Někdy jsou schopní mi dát do samostatné tašky pouhé dva banány. To už většinou nevydržím a demonstrativně danou věc vyndám a přihodím banány k něčemu jinému.

Obrovské množství odpadu

Vím, že v Americe je hodně “produkce všeho”, a tak se zákonitě tvoří i hodně odpadu. Na druhou stranu bych čekala, že Američané budou zodpovědnější, co se týká jeho třídění. Jenže když se rozhlédnu třeba u nás v domě, opak je pravda. Kontejnery na tříděný odpad jsou v porovnání se směsným opravdu malé, a za celý rok a půl jsem u nich potkala jestli deset lidí? Co mě ale překvapilo ještě víc, že kontejnery na sklo třeba tady ve Virginii, kde bydlíme, vůbec neexistují a lahve od piva, vína, nápojů se hází do směsného odpadu. Ačkoliv jeho rodiče třeba odpad třídí, B. na to zvyklý nebyl a když jsme se seznámili, házel všechno včetně obrovských papírových krabic od cereálií (copak mu to netrhá srdce?! říkala jsem si vždycky) do jednoho pytle. Další věc, kterou kvůli mě změnil, i když pořád ještě občas najdu plastovou láhev v klasickém koši. A ke kontejnerům s tříděným odpadem vlastně chodím jenom já.

Účty v restauraci

Na těch mě štve, že přicházejí už s posledními sousty večeře. “Dáte si nějaký dezert dneska večer? Ne?” Tak šup a účet leží na stole. Vím, že ve většině restaurací je to proto, aby se hosté nezdržovali čekáním na zaplacení, ale mě to spíš přijde jako by říkali: “Tak máte dojezeno, zaplaťte a hlavně už odejděte, ať máme další byznys.” Z restaurace vás samozřejmě nikdo nevyhodí, ale ve mě to stejně zanechává pocit, jako by čekali, kdy už vypadnete. Z žádné americké večeře tak kvůli tomu nemám tak slavnostní a příjemný pocit jako od návštěvy restaurace očekávám. Jakoby ta celá věc s účtenkou degradovala večeři na obyčejné ukojení hladu a jede se dál …

Zamčené zkušební kabinky

Tak tohle jsem vůbec nepochopila. Nejsou úplně v každém obchodě s oblečením, ale celkově je jich dost. Momenty, kdy v obrovském obchodě hledám prodavačku, která mi bude schopná odemknout zkušební kabinku nebo ještě hůř ty, kdy se chci vidět ve větším zrcadle, vyjdu z kabinky ven a dveře si zaprásknu, načež prodavačka s klíčem mezitím někam zmizela, mi dovedou nákupy neskutečně otrávit i v tak zákaznicky příjemném prostředí jakým Amerika bezesporu je. Je to drobnost, vím, navíc ve většině obchodů, kam chodím, se pořád něco děje a prodavačka-odemykačka je obvykle někde poblíž, ale stejně … nemůžu si na to zvyknout a ty dveře si zaprásknu dost často. :)