Už zase nepíšu?

Až za dva měsíce v tyhle dny budu přemýšlet, co se mi doopravdy povedlo v roce 2015, myslím, že se příliš nespletu, když už teď řeknu, že říjen. Možná je to paradoxní vzhledem k tomu, že jsem napsala minimum článků, jediný post na blog, přečetla jenom dvě knihy, snědla asi tunu sladkostí, můj mail je zavalený zhruba stopětašedesáti žádostmi a ... 
... prosbami a můj Facebook desítkami zpráv, na které nestíhám odpovídat. Ten důvod, proč říjen bude ten nejpovedenější, protože mi skoro celý měsíc dělala společnost moje maminka

Měla jsem neuvěřitelnou radost už ve chvíli, kdy jsme si potvrdily, že přijede. Vidíme se tak málo! A užijeme ještě méně! Kdybych to vzala doslova, vlastně jsme se pořádně neužily od mých osmnácti, co jsem odešla z Dražovic a domů začala jezdit jen na víkendy nebo návštěvy. Zároveň mě ale pár dnů před příletem přepadl hrozný stres, jak to všechno zvládnu. Vždyť mám momentálně tolik práce! A ještě trénink na maraton. Momentálně? Kolik let už tohle říkám? Kolik let už si o tom píšeme s kamarádkami? Jak rády bychom udělaly něco pro své rodiče a že už snad možná příští rok to bude klidnější? Bude tak nějak víc času …


Nebude. (Vím to, žila jsem v tomhle hrozném omylu mnoho let.)

Své dny v říjnu jsem tedy maximálně zasvětila mojí mamince. Některou práci jsem si připravila dopředu – před jejím příjezdem, jinou jsem dodělávala po nocích nebo v půl páté ráno. Roztáhla jsem si notebook na jídelním stole v kuchyni, abych aspoň něco stihla, a pracovala, než si B. nebo maminka přišli postavit vodu na čaj. Na blog jsem nesáhla prakticky vůbec. Spoustu práce ještě dodělávat budu, nejspíš několik následujících týdnů. Dnes začínám. A možná, že to ani všechno nezvládnu.

Jsem unavená? Jsem.

Jsem vystresovaná z blížících se deadlinů? Trochu.

Ale když tu teď tak sedím, srovnávám psaním svoje pocity, procházím v hlavě všechno, co jsme zažily, strašně mě hřeje u srdce.

Možná jsem v říjnu neudělala moc práce, kašlala na blog a další věci, ale to nejdůležitější jsem stihla:

  • číst si společně s mámou v jedné posteli

  • naučit se vařit guláš

  • zkoušet si hodiny podprsenky, vůně, šaty, kabáty, boty a třeba si vůbec nic nekoupit

  • prochodit Manhattan a Washington D.C. a mluvit a mluvit a mluvit

  • přehrabovat se v tuně knih, fotografií, časopisů bez pocitu, že musíme brzy končit, protože nemáme čas.


Měli jsme ho.

Díky, mami! :)