Nezvyklí na bezdětnost?
Tady v Americe se mě ptají taky. Je to ale podstatně méně často a otázka je formulovaná úplně jinak: Chceš být těhotná? Nebo, jak se mě včera zeptala jedna moje známá tady: Chcete s B. děti? Stalo se mi to tady už mnohokrát. Lidé ve Spojených státech se mě na mateřství neptají s automatickým předpokladem, že jednou budu rodit. Zajímá je, jestli vůbec někdy rodit chci. Což je dost podstatný rozdíl, který mě včera znovu přiměl přemýšlet, jak velká propast je mezi oběma společnostmi, ve kterých žiju.
V té české pravidelně píšu do časopisů, jaké máme štěstí, že bydlíme v zemi, která nám umožňuje žít různými způsoby. Věnovat se naplno rodině, nebo naopak práci a zájmům, nepohnout se z rodného kraje nebo cestovat až na konec světa, případně kombinovat z tohohle všeho. Chlubíme se, že jsme otevření jakýmkoliv možnostem. Jenže ve skutečnosti, když na ně doopravdy dojde, se mi zdá, že jsme si na ně ještě nezvykli. Jinak by se přece v životě žen neodehrávalo třeba tohle:
“Bude ti osmatřicet a ještě nemáš dítě?” zeptala se nedávno jedna žena (žena!) mé kamarádky, když jí oznámila, že ještě nerodila a vlastně ani netuší, jestli někdy bude. Znělo to prý podobně, jako by jí položila otázku: “Nejsi náhodou nějaká divná?”
Jistě, můžu si říct, že to je jenom jeden příklad, který nevypovídá nic o celé společnosti, a moje kamarádka přehnaně citlivá, proto mi to takto dramaticky vyprávěla. Já se ale často cítím podobně. Jako by směrem ke mně s každou tou otázkou, kdy už budu těhotná (nebo co se děje, že ještě nejsem), bylo vysloveno také stanovisko, co se ode mě jako od dvaatřicetileté ženy očekává: mít děti. A když to nesplním? … Co se vlastně stane, když to nesplním?
Lidé ve Spojených státech, nebo aspoň ti, co jsem zatím potkala (včetně mého tchána a tchýně), mi svou otázku nepodstrkovali očekávání. Ptali se mě na přání. Kdybych řekla, že jsme se s B. dohodli, že děti mít nebudeme, fajn, fair enough, nesnažili by se mě přesvědčit, že je to špatně a mám si přát něco jiného. Přijde mi totiž, že doopravdy věří v jakékoliv možnosti. Tedy že i bez dětí lze prožít hezký život, že žádná žena a pár nejsou divné, když nemají děti. Ať už proto, že nechtějí, nemohou, nebo proto, že se jim život prostě zamotal a trvalo příliš dlouho, než se potkali, to je celkem jedno.
Hm. Nevím.
Zkuste mi napsat vy. Zdá se mi to, nebo jsme si doma ještě nezvykli na bezdětnost?
Ahoj Jani zrovna jsem četla tvůj članek na blogu .... Hned jsem si rekla, ze ti musim napsat. Připomelo mi to mou známou , vsichni od ni očekávali dite, vsichni se ji ptali. Pak dokonce i jeji manžel na ni zacal tlačit s dítětem. Nikdy se netajila tim ze deti nechce, ze si umi život bez nich představit. A to mela deti moc rada. Nakonec si myslim ze tlaku svého okolí a hlavne muze podlehla. Otěhotněla, mela strasny porod, strasne poporodni stavy az nakonec skončila od měsíčního dítěte na psychiatrii, dalsi dva roky ma lécích .... Druhe tehotenstvi ji lékaři v zadnem případe nedoporucili. Těžko říct jestli to vsechno způsobil porod nebo proste mela jen smulu. Myslim ze kazda zena ma právo se rozhodnou zdáli deti chce nebo ne. A nikdo nema právo ji soudit. Tady porodis dite a sotva mas po sestinedeli tak se začnou vsichni ptat jestli planujes druhe .... Strasny!! Jani měj se pekne a porad pis.
OdpovědětVymazatA když už jedno máte,opět spousta otázek.Kdy bude druhé?A to chcete dělat jedináčky?Myslím,že každý se ma rozhodnout sám,jak to cítí a nic z toho není špatně.
OdpovědětVymazatJá asi chápu, odkud se berou ty starosti ostatních o něčí těhotenství. Já jsem si sám sebe jako otce moc představit neuměl. Nakonec k tomu trochu zamotaně došlo, otcem jsem se stal, sice adoptivním, ale od miminka, takže až na scházející manželčino těhotenství a porod jsme si vším ostatním prošli. A já zjistil, že zážitky s dítětem jsou to zdaleka nejkrásnější, co mě za celý život potkalo. A to mezi to počítám i tu chvíli, kdy jsem v dětství dostal Sinclair ZX Spectrum. V tu chvíli jsem sám na sobě začal pociťovat, že určitým způsobem lituju bezdětné lidi, že tyhle krásné zážitky nezažívají nebo dokonce úmyslně zažívat nechtějí. A protože ta zkušenost mi přijde nepřenosná, tak chápu, proč někteří lidé, kteří to prožívají mnohem více, se snaží svým známým "otevřít oči".
OdpovědětVymazatTím samozřejmě nechci obhajovat lidi, kteří jsou tímhle posedlí a všechny bezdětné ve svém okolí svojí vlezlostí neskutečně otravují. Jen chápu, co je k tomu vede (a velmi se snažím takový nebýt a své bezdětné známé do rodičovství nemanipulovat).
A ještě v jedné situaci mám pro tyhle lidi pochopení. Když poznám někoho úžasného, inspirativního, moudrého a vědomě bezdětného, tak si říkám, že je škoda, že ten člověk nebude tu svoji moudrost a úžasnost předávat svému dítěti. Chápu a respektuju jejich rozhodnutí, ale je mi toho ukrutně líto, protože mám pocit, že svět tím přijde o minimálně jednoho člověka, který by ho nesmírně obohatil. Samozřejmě i tahle úvaha může být zcela nesmyslná... kolika skvělým lidem se narodily děti, které když vyrostly, vydaly se nedobrým směrem a mnoho dobrého ve světě nenadělaly. Ale taky je pro mě těžké se toho pocitu zcela zbavit; zrovna nedávno jsem to (pro sebe) konstatoval u jednoho známého českého blogera a novináře, kterému bych pro jeho názory snad i nařídil, aby plodil a vychovával jednoho človíčka za druhým, protože je potřeba nějak vyrovnat ty davy blbců, co po této planetě chodí.
Pěkně jste popsala ten rozdíl. Mně otázka: "Kdy už budeš těhotná?" připadá také nemístně osobní, ale lidé se ji nerozpakují říci po čtvrt hodině známosti na večírku. Mezi svým 35 a 38 rokem jsem zažila období, kdy jsem nebyla (zatím nikdy) vdaná, a byla jsem dost divná (v ČR). Největší perlou byla reakce jedné starší ženy, se kterou jsem do té doby měla pocit, že si rozumíme: "Ty nejsi ani rozvedená? Máš nějaké psychické problémy asi, co?" Škoda, že se nenašel nikdo, kdo by se zeptal: "A chceš se někdy vdát?" To je prostě jiná dimenze.
OdpovědětVymazatPro Scalex: Líbí se mi, jak vnímáte to, že jste táta. A tak jen malou poznámku, kterou Vaše nadšení nijak neshazuji a nechci kazit. Ne všichni lidé jsou stvořeni k tomu být rodiči, ne pro všechny lidi je mít děti to nejkrásnější. Mají tady jiné poslání, či - méně vzletně řečeno - vyberou si pro život to, v čem jsou dobří, co je velmi těší, a tím mohou předat "svou moudrost a úžasnost" jiným.
OdpovědětVymazatJeště také vnímám to, že mít děti je považováno za určitý druh socializace. Fajn, jen by to nemuselo překračovat hranici, kdy je člověk bez dětí považován za vyvrhele.