15.12.15

Kým jsme, si určujeme jenom my sami

Dneska se mi stala zvláštní věc. Chodím psát do kavárny, kde už nějakou dobu potkávám jednoho staršího muže. Vždycky mě zdraví a někdy mi drží místo u mého oblíbeného stolu, když náhodou přijdu ráno pozdě a je hodně plno.

Moc toho o sobě nevíme, kromě toho, že on bydlí nedaleko od kavárny, fotí a píše a já jsem novinářka a taky píšu. Posledních čtrnáct dnů se mě každé ráno ptá, o čem budu dneska psát a já mu vyjmenovávám témata: novoroční předsevzetí, manželství s cizincem nebo psychologický článek o tom, jak špatně komunikujeme ve vztahu. On mi občas přispěje nějakou myšlenkou, a když ne, popřeje mi aspoň hodně štěstí, když jsme přece tak trochu kolegové.

Dneska se mě zase ptal a já mu říkala, že musím pro jeden časopis dokončit příběhy žen, kterým se povedl rok 2015. Načež on se překvapeně zvedl obočí: "Pro časopis? Tebe jako vážně někdo publikuje?"

Připomnělo mi to nedávný fejeton Zuzany Stivínové, která dlouho žila v New Yorku a napsala: "Hodně lidí jsou tu snílci. Třeba jsem potkala kluka, který tvrdil, že je herec, tak říkám, že to je fajn, že jsem taky herečka. A on se ptal na to, co dělám, a já mu řekla pár věcí a on odpověděl překvapeně: "Ty jsi jako opravdu herečka?" "

Přijde mi to jako další fascinující důkaz naprosté americké svobodomyslnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat