21.12.15

Umění předstírat

Poslední adventní víkend jsem strávila v New Yorku. Na ulicích se nedalo hnout a v neděli bylo navíc dost chladno, takže jsme s kamarádkou vyrazily do Guggenheimova muzea. Kolem téhle kontroverzní stavby chodím při návštěvě města skoro pokaždé, ale ještě nikdy jsem se nepodívala dovnitř. Až teď.


Budova je to krásná, ale vystavená díla, no, u většiny jsem nedokázala ani poznat, co na nich je a rozhodnout se, jestli se mi to líbí. Natož abych mohla prohlásit, jestli je to dobré nebo ne. Mimochodem, dá se to vůbec říct, když ani nevíte, co posuzujete? Vlastně jsem byla vděčná, že nejsem v muzeu s nějakou skupinou poloznámých lidí nebo kolegů z práce, u kterých bych se děsila, že se mě někdo zeptá na názor. Protože o několika vrstvách kuchyňské fólie a v ní propálených dírách nebo o fotce chlupatých nohou opravdu nevím, co bych řekla. Že jsou pravdivé? Autentické? Konceptuální? S modernistickou tendencí, ke které se autor klonil v druhé polovině kariéry?


Horší bylo, že všichni ostatní přítomní se chovali přesně opačně. U vstupu si pronajali sluchátka s detailním výkladem každého díla, znalecky přistupovali a odstupovali od jednotlivých obrazů, dělali si poznámky ze štítků vedle nich. A všichni se tvářili tak vážně a intelektuálně!

Nemám na to žádný důkaz, ale jsem přesvědčená o tom, že naprostá většina těch lidí věděla o umění stejně jako já – tedy skoro nic. A také že většině z nich prolétlo hlavou, že tohle by klidně namalovali (nebo do fólie propálili) taky. Akorát že nikdo z nich to nahlas nepřiznal a všichni intenzivně předstírali (a nejspíš by i tvrdili) opak. Až mi tím nahnali upřímnou hrůzu, že jsem v tomto směru zoufale nevzdělaná a neschopná ocenit mimořádná díla.

Takže že mi hrozně ulevilo, když jsme došly k velkému černému COSI už skoro na konci a moje kamarádka před tím prohlásila: "Prosím tě, ty vidíš zadek, roztržené kalhoty, nebo obojí?“

Vždycky mě hrozně zahřeje u srdce, když zjistím, že v něčem nejsem sama.

Žádné komentáře:

Okomentovat