08.03.16

Tipy, jak se naučit anglicky. Od někoho, kdo není talent na jazyky

Moc bych si přála říct, že mi stačí v nějaké zemi strávit dva tři týdny, po které budu nasávat atmosféru a poslouchat lidi okolo, a pak ejhle, slovíčka mi začnou jaksi automaticky naskakovat na jazyk a gramatiku doladím v týdnu následujícím. Jenže tak to není. Píšu to proto, aby bylo jasné, že nejsem rozený talent na jazyky. A věřte mi, já vím, jak vypadá talent na jazyky. 


Nejlepší kamarád mého muže jich umí osm a učí se je přesně tak, jak píšu výše. Jenže u mě je to naopak: na to, jak mě zajímají a jakou lásku k nim chovám, se s nimi, řekla bych až neférově, nadřu.

Čas od času mi někdo napíše, jestli mu můžu poradit, jak se naučit anglicky. Nebo vlastně jakýkoliv jiný jazyk. Žádný obecný návod nemám, ale tady je pár postřehů, jak jdu na jazyky já.

Snažím se neučit. Nejsem líná a myslím, že vůli mám taky docela pevnou. Ale slovo učení mi evokuje cosi ne úplně příjemného, co tím pádem svádí k všemožnému odkládání nebo u čeho, jakmile je doma už všechno uklizeno, sedím s myšlenkami většinou absolutně nijak nesouvisejícími s tím, co je třeba si zapamatovat. Když jsem v roce 2010 plánovala začít opravdu pořádně s angličtinou, došlo mi, že jakmile to bude znamenat denní povinnost UČIT SE, ve smyslu vytáhnout knihu, přečíst si stránku o gramatice, v prvním cvičení správně doplnit předložky a v druhém přeložit kondicionály, víc než párkrát se k tomu nedonutím. Místo toho jsem postahovala celý seriál Sex ve městě s českými titulky, na který bych se stejně dívala tak jako tak, a začala se učit angličtinu od Carrie, Samanthy, Mirandy a Charlotty. Přestože jsem děj každou druhou minutu zastavovala a věty typu "I don´t believe in Republican or Democratic party. I just believe in parties." vypisovala do sešitu, vždycky jsem se těšila, až si večer sednu k počítači. Dělám to tak vlastně do teď. Několikrát do týdne se dívám na jednu dvě epizody různých seriálů, jenom teď už s anglickými titulky. Když něco nevím nebo když se mi hodně líbí nějaký obrat, na kterých bych nikdy v životě sama nepřišla, děj zastavím, zapíšu si ho a jedu dál. Strávím s angličtinou minimálně dvacet minut a vůbec nemám pocit, že jsem se musela učit. Naopak, kolikrát se ochotně "učím" i do půl jedné do rána.

Na podzim roku 2011 jsem odjela na rok do Austrálie, kde jsem v různých kurzech měla postupně čtyři britské učitele. Předali mi tyhle tři důležitá moudra:

Uč se po skupinách. Od kořene slova se totiž v řadě jazyků dá odvodit desítky dalších příbuzných slovíček. V angličtině třeba: economy - ekonomika, economical - ekonomický, úsporný, economically - úsporně, economist - ekonom a tak dále. Tohle mi připadá důležité, protože místo jednoho slovíčka umím hned deset a ještě kousek gramatiky. Odvozování totiž funguje podle určitých principů, takže postupně se tímto zcela přirozeně a bez biflování dopracuju i k pravidlům.

Uč se frázová slovesa. To jsou ta skládající se z více slov, která se nedají nijak logicky odvodit, takže je každý nenávidí. Nejspíš jako jakési ospravedlnění své nechuti k nim hodně lidí říká, že nejsou potřeba, protože Britové nebo Američané je stejně vůbec nepoužívají. Nevím, kde na to přišli, protože já mám opačnou zkušenost. Frázová slova jsou bohužel úplně všude. Na ulici, v televizi, říká je můj muž i jeho známí, a když mi jedno nebo dvě uteče, často úplně ztratím kontext celé věty.  Protože absolutně nejsem schopná zapamatovat si zcela odlišné významy v podstatě stejných slovíček jen s jinou předložkou jako come about, come up, come across, come off, come over a desítky dalších comes či gets, učím se je vždycky ve větě. Nepřepisuju si ale z knihy anglické gramatiky (Paní Smithová večer plánuje přijít na návštěvu k panu Smithovi.), nýbrž se snažím vymyslet vlastní, nějaké se mnou související nebo úplně bizarní, aby mě to bavilo, mně nebo někoho jiného to rozesmálo a abych si to tím pádem zapamatovala. Třeba: Come on over to taste the best quacamole ever! Made by me! (Přijď k nám dneska ochutnat to úplně nejlepší quacamole! Moje!) Píšu si je na indexové kartičky, které považuju za jeden z nejlepších amerických vynálezů, protože na ně existuje mnoho krásných barevných levných složek a krabiček (a ty já moc ráda nakupuju) a dají se nosit všude s sebou.

Každé slovíčko zopakuj devětkrát. Říká se, že abyste si ho skutečně zapamatovali, je třeba ho aspoň devětkrát použít. Tohle není mimo školu tak snadné, protože v běžném životě pak na okolí působí snaha vpravit ideálně do devíti vět za sebou třeba slovíčko clinch (zajistit, získat, zabezpečit + deset dalších významů) dost divně. Ale někdy dělám to, že si vymýšlím různé věty s tímhle slovem aspoň v hlavě. Třeba ve frontě na pošte nebo když přemýšlím, čím zaplácnout hlavu při běhání, abych nemyslela na to, jak šíleně mě bolí nohy, je to i zábava. Ale pravda je, že na tuhle metodu přichází řada spíš výjimečně.

No a pár dalších tipů.

Jedno slovíčko denně. Tohle si trochu protiřečí s bodem číslo tři, ale to nevadí. Tuto metodu používám na naučení se italštiny, u které neovládám ani úplný základ. Učitelé jazyka by nejspíš řekli, že je to málo, protože abyste se skutečně naučili nějakou řeč, chce to údajně dát jí aspoň 15 – 20 minut denně. Takže moje dvouminutovka, kdy si vypíšu jedno nové slovíčko na indexovou kartičku, zdaleka nestačí. Nicméně fakt je, že se málokdy objeví den, kdy opravdu nemám ani ty dvě minuty na to splnit tenhle úplně jednoduchý úkol. Navíc se pokaždé cítím dobře, že jsem udělala něco proto, co jsem si předsevzala. Ostatní metody spíš tak různě kombinuju podle nálady a času, ale tuhle jedinou splním opravdu denně. Je to jednoduché a kromě toho myšlenka, že bych se za takové tři čtyři roky touto dobou mohla jakž takž domluvit italsky, jako motivace v mém případě funguje.

Jedna anglicky psaná kniha na dvě české. Tohle je náročné a někdy se k tomu musím nutit. V angličtině se mi pořád ještě nečte tak lehce a s pocitem odpočinku jako v češtině. Musím se opravdu soustředit, nerozptylovat se ošklivými myšlenkami, že už na straně pět zase dvaceti slovíčkům nerozumím, ačkoliv se angličtinu učím už tolik let a podobně. Tyhle myšlenky, které se vynořují, je potřeba zdvořile, ale rychle vyprovodit z hlavy a být na sebe pokud možno hodná. "Teď na vás nemám čas, teď si čtu, je tu dvě stě dalších slovíček, kterým rozumím." Proto se snažím vybírat si knížky, které mě opravdu baví. Když mě nechytnou nebo mám hned po první stránce dvou pocit, že jsou až příliš náročné a nemám z nich vůbec požitek, nemilosrdně putují zpátky do knihovny.

Nečekejte, že budete umět perfektně. Tedy, pokud jste přirozený talent nebo žijete v zahraničí od mladého věku, pak možná jo. Ale nedoporučuju, aby se to stalo vaším cílem nebo jste si dokonce řekli, že dokud nebudete umět perfektně, nebudete radši nic říkat. Prakticky denně si ověřuju, že vždycky přijde slovíčko, spojení nebo kontext, které jsem ještě neslyšela, nebo mi předtím utekly. Vím, že kdybych se tím zabývala pokaždé, když na to dojde, utrápila bych se. Ale hlavně pro perfektní znalost není žádný důvod. Loni jsem třeba zjistila, že i pro Oscara se dá jít s "broken English", kdy trochu plavete v gramatice a třeba i trochu víc ve výslovnosti, a stejně vám tu práci v Hollywoodu dali a dokonce i sošku. A budou vám ještě o to víc tleskat. Za výkon a za odvahu.

Navíc z vlastní zkušenosti můžu říct, že euforie z toho, že s někým dokážete konverzovat a on vám rozumí, je obrovská a nemá vůbec co dělat s tím, jestli věci říkáte stoprocentně správně. Je to pocit, který mě zvláštně radostně rozechvěje každou chvíli, kdy si uvědomím, že používám jiný jazyk, než s jakým jsem se narodila.


4 komentáře:

  1. Mila Jano, to je moc pekny prispevek. Zrovna vcera jsem se v duchu zabyvala tim, ze se jiz (skoro se to bojim napsat) 16 let ucim francouzky a plynuly rozhovor s francouzem me dela opravdu velke potize a nekdy mu vubec nerozumim. Ma ucitelka a po 16letech prima kamaradka me sice vytyka, ze jsem lina a neucim se, ale nejsem na jazyky asi moc talentovana. I kdyz musim rict, ze nemcina mi nedelala nikdy potize a za jeden rok pobytu v Nemecku jsem mluvila opravdu dobre a dnes po 38ti letech se lide divi, ze jsem ceska a bez akcentu. Ale bylo me 20 kdyz jsem se stehovala a verim, ze vek dela divy. I kdyz francoustina je opravdu tezka rec a uz ta vyslovnost se neda s nemcinou srovnat.
    Zkusim ty dobre rady, hlavne se mi libi ty 2 minuty denne a karticky, jinak pouzivam podobny zpusob uceni, tedy ve vetach a ne se ucit treba slovicka a predlozky a vubec gramatiku....nazpamet, je to i nuda a myslim ze je to to, co brzy od uceni odradi. Rada take posloucham francozska cd v aute, cesta driv utece a pritom mam z toho uceni dobry pocit.
    Ale take myslim, ze vetsina lidi, v tech zemich, kde se snazime mluvit jejich jazykem to oceni a pomohou nam, kdyz vidi snahu. A i to potesi a motivuje. Tak jdu na to...:-))
    Salut
    Hezky radostny den
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
  2. Bezva článek. Hodně poučný, a to je super. Díky. Tisknu, tlačím do hlavy a snažím se to použít co to jen jde.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Jani, v úvodní části píšeš tak, jako by jsi seděla u nás doma a někde v koutečku pozorovala co se ve mne odehrává. Slovo musím se učit jsem nahradila méně agresivním můžu se učit, ale vyhíbám se sednout si ke knížce i tak. Především i proto, že se nabifluji a za týden nevím, navíc se děsně stydím v kurzu pred skupinou a nabiflované se mi v t stresu nedaří z paměti vytáhnout. Na dovolené se rozmluvim, ale zase neslysím druhou stranu. Jsem přecitlivelá a beru si moc. Děkuji za Tvůj podnětný článek. Jedno slovíčko denně také není k zahození. Držím Ti palce.
    JANA

    OdpovědětVymazat
  4. Užasný článek, našla jsem je úplně náhodou, a to při hledání překladu věty :,, kdo ti co udělal" na tuto větu jsem nic nenašla, ale početla jsem si s takovým nadšením, že jsem zapomněla na to co kdo komu vlastně měl udělat, děkuji za inspiraci!

    OdpovědětVymazat