Co to bude?

Snad ještě jako puberťačka jsem se zařekla, že jestli někdy budu čekat dítě, nebudu chtít vědět, jestli to bude kluk nebo holka a nechám se překvapit. V dospělosti ve mně tohle přesvědčení ještě zesílilo, neboť si bolestně uvědomuju, že překvapení je v mém životě žalostně málo a pořád jich ubývá. 

Dárky na Vánoce dostávám takové, o které jsem si napsala. Všude, kam jezdím, cestuju obvykle s propracovaným itinerářem. A už si ani nevzpomínám, kdy naposled jsem byla v restauraci, jejíž menu jsem si nejdřív nepřečetla na internetu. A tak dál.  

Takže když jsem zjistila, že jsem těhotná, zdálo se mi to jako skvělá šance, jak vrátit do života překvapení a také jak překvapit sama sebe tím, že vydržím na jeho odhalení čekat celých devět měsíců. To už se mi dlouho nestalo! (Připadá mi, že jak z mého života ubývá překvapení, jsem taky netrpělivější a netrpělivější a tohle je dobrá šance, jak se trpělivosti naučit.)

Na začátku jsem byla přesvědčená, že to bez problémů vydržím, ale postupně se tohle přesvědčení někam vytratilo. Slíbila jsem si, že o své slábnoucí vůli nebudu doma radši moc mluvit, protože jsem věděla, že B. ji má taky křehkou, a už vím, jak rychle dokážeme jeden druhého zlomit. Což se nakonec taky stalo. Jednu v neděli před ultrazvukem jsme byli na procházce, když B. velmi opatrně začal: "Víš, já, pořád na to musím myslet, jestli to bude kluk nebo holka. Třeba by nám to mohli aspoň nějak naznačit. Nebo ty bys nechtěla?"

Samozřejmě že jsem chtěla!

I když vlastně, já nevím.

Od začátku jsem si skoro jistá, že vím, co to bude. Což těžko říct, jestli je to předtucha, přání nebo kombinace obojího. Ačkoliv mi doktorka už minule pohlaví miminka naznačila, stoprocentně   nic nepotvrdila, a já se mám rozhodnout znovu tento týden: chci to vědět, nebo ne? Na jednu stranu jsme si s B. už dlouho jistí, že ano. Řeší to některé praktické záležitosti, ale taky mě láká oslovovat miminko jménem a mluvit s ním tak, jak s ním budeme mluvit, až se narodí. Navíc mi připadá, že s informací, jestli je v mém břiše kluk nebo holka, si miminko dovedu nějak víc představit. Na druhou stranu, pořád pociťuju takovou jemnou touhu po tajemství a překvapení a trochu závidím dvěma našim známým, jejichž překvapení se opravdu naplno zhmotní až na porodním sále.   

No, jsem sama zvědavá, jak se rozhodneme. Zatím mám pocit, že až mi ve čtvrtek přiloží na břicho sondu, spíš podlehneme a necháme si překvapení prozradit.