14.09.16

Třeba nemusíme všechno oplatit

Vyrostla jsem v rodině, kde bylo nemyslitelné přijmout nějaký dárek nebo laskavost jen tak. Kdykoliv pro nás někdo něco udělal, nebo nám něco daroval, rodiče poděkovali a prakticky okamžitě zpanikařili: Jak jim to proboha oplatíme?

Přičemž šlo o to dar nebo laskavost dalším darem či laskavostí minimálně vyrovnat, nejlépe ale jejich hodnotu o něco převýšit, aby byl pocit, že jsme se revanšovali, dostatečně uspokojivý a aby si o nás druhá strana nepomyslela nic špatného. Někdy se oplácení přeneslo dokonce do celých let a na další generaci, kdy mi rodiče říkali třeba: "Teď jim musíš vyjít vstříc, protože před sedmi lety nám … to a to." (dosaďte cokoliv)

Vzpomněla jsem si na to v neděli, kdy mně a B. kamarád pozval na brunch a ještě nám daroval dvě velké sklenice plné domácího medu. Nebylo to poprvé, co pro nás, a hlavně pro mě, udělal něco dobrého. Známe se vlastně teprve chvíli, ale už teď bych se laskavostí nedopočítala: dětskými Piškoty dovezenými z Česka na vánoční cukroví počínaje, x možnostmi přespání u něj v bytě v jednom z nejdražších měst světa konče. Na začátku jsem se, po vzoru svých rodičů, snažila oplácet. U Piškotů "vyměněných" za lepší argentinské víno to ještě šlo, u ubytování v New Yorku už moc dobře ne. Ačkoliv i to jsem oplatila několika lahvemi vína a dárkovými kartičkami do knihkupectví, případně takovými drobnostmi jako nejobyčejnějšími rukavicemi z tržnice, které jednou zmínil, že by se mu hodily na běhání a nemá čas si je koupit. Několikrát jsem se ho snažila pozvat na večeři nebo za něj někdy jakože "tajně" zaplatit, ale nikdy jsem neuspěla. (Do teď nevím, jak se to dělá, že přesvědčíte obsluhu, aby vám – tedy mně nenosila účet!)

Dlouho mě to trápilo a přemýšleli jsme s B., co s tím. Mám mu nechat v bytě nějaké peníze? Mám koupit velký dárek a nechat ho doručit na jeho adresu? Pokud ano, co přesně by to mělo být? Přála bych si, abych našla způsob, jak se odvděčit. Jenže nenapadlo mě nic, co by bylo aspoň přiměřené velikosti a důležitosti toho všeho. Nevím, jak mu to oplatit. A nevím, jak oplatit laskavosti a štědrost spoustě dalších lidí, včetně vlastních rodičů. 

A pak jsem minulý týden snad popáté v životě dočítala knihu Jíst, meditovat, milovat. Na její poslední stránce děkuje autorka Elizabeth Gilbert svému strýčkovi a tetě s tím, že absolutně neví, jak se jim odvděčit.

V úplně posledním odstavci píše:  
V posledku ale možná musíme vzdát snahy splácet všem lidem, kteří nás podporují. Nakonec je třeba moudřejší kapitulovat před zázračným objemem lidské štědrosti a jen opakovat poděkování, navždy a vážně, tak dlouho, dokud nám neselže hlas.


Je to pro mě vzhledem k výše uvedenému dost revoluční myšlenka. Ale odhodlala jsem se, že se ji pokusím zrealizovat. Protože, co když vážně vždycky nemusí být něco za něco? 

2 komentáře:

  1. to je hezký... možná to může být něco za něco, jen ne nutně u stejnýho člověka. poslat radost dál a ne si ji jen pinkat tam a zpět. od někoho dostat (a opakovat poděkování, navždy a vážně) a někomu dalšímu dát, aby on zas mohl dávat dál...

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za krásný článek.
    Vlastně jsem v posledních měsících přemýšlela o něčem dost podobném. Trávila jsem je v cizině, totálně odkázaná na laskavost přátel, kteří mě tam na nějakou dobu pozvali. Byla to zkušenost, kterou jim nikdy nedokážu oplatit.
    Nakonec jsem přišla na to, že to pro mě vlastně i v tomhle ohledu byla dobrá lekce, protože jsem se naučila přijímat. A to vyžaduje mnohem víc pokory než dávání. (Vlastně si teď uvědomuju, že moje dávání je často spojené s pýchou, na což teda pyšná vůbec nejsem, ehm.)

    OdpovědětVymazat