Jak se učím milovat své poporodní tělo (i když zatím mi to jde tak všelijak)

Jak se učím milovat své poporodní tělo (i když zatím mi to jde tak všelijak)

Dnes je to čtyři měsíce, co jsem porodila Benjamina. Váhově jsem až na jedno kilo zpátky na čísle, na kterém jsem otěhotněla (61 kilogramů při výšce 170 cm) a většinu svého šatníku nosím nejspíš díky ztrátě obrovského množství vody v den D už od porodu. Ale stejně.  

Když mě dva dny po porodu propustili z nemocnice a já se poprvé podívala doma v koupelně do zrcadla, viděla jsem tohle: zelené tváře s pupínkem na bradě, velký bok přikrytý povadlou kůží, nateklá stehna á la tvarohová bábovka s ďolíčky. Z ňader C se zrovna v ten den staly snad K a mléko z nich postříkalo půlku koupelny, takže jsem podprsenku musela vycpat látkovými plenami. Mezi nohama jsem měla vložku velikosti menšího stanu a na kosmetickém stolku pěnu a dvě masti na hemeroidy. Byl to šok, protože takhle jsem svoje tělo neznala. V posledních pěti letech před porodem jsem intenzivně běhala a pohled do zrcadla býval víceméně spokojenost. Krátce po porodu jsem se s k běhání sice vrátila, ale na mém těle to zatím moc vidět není. Ano, jsem vděčná, že jsem přibrala pouze deset kilo, se kterými jsem se vypořádala raz dva, ani jsem se vlastně nijak nesnažila. A ano, prsa mám teď, čtyři měsíce poté, o několik velikostí menší. Pleny už nepotřebuju a vložky také ne. Ale svoje staré tělo postrádám. Původní, relativně pevná atletická figura se rozpustila kdesi mezi slovansky buclatou tváří, naducanými stehny, madly lásky taktak že mezi palec a malíček, spadlými ňadry, záhybem na břiše s malou diastázou, vnitřními svěrači způsobující nenadálé trapasy a tisíci vypadanými vlasy denně, které po chomáčích sbírám po celém bytě. S některými změnami, teď mám na mysli třeba tvar a pevnost prsou, počítám a položím je na oltář mateřství sice nerada, ale zároveň vděčná, že mám možnost být matkou. S jinými se ale smířit nehodlám.     

Je mi jasné, že jsem k sobě dost kritická a že na sobě vnímám hlavně nedostatky. Přála bych si mít tu schopnost popisovanou v ženských časopisech, kdy si ráno stoupnu před zrcadlo a oznámím svému já, že jsem krásná a že ho miluju. Ale to bych sama sebe spíš smíchy dojala. Na druhou stranu, doopravdy bych chtěla naučit mít svoje tělo ráda takové, jaké je teď. I kdyby jen proto, že negativní nastavení, kdy se soustředím pouze na jeho slabiny, snaze dostat ho aspoň jakž takž do předporodní podoby vůbec nesvědčí. A tak jsem se zařekla, že se budu snažit přijít na způsoby, jak na to jít trochu realističtěji a uvěřitelněji než podle návodů v časopisech. Naordinovala jsem si nelhat si, ale zároveň být k sobě, a tím myslím i ke svému tělu, laskavá. To obnáší například:

Každý den tělu před zrcadlem poděkovat za něco, co dokázalo, a co nijak nesouvisí s tím, jak vypadá: že díky němu mám krásného syna, spoustu mléka, že mi umožnilo uběhnout dva maratony a trénovat na třetí nebo že je tak silné, aby na letišti odtáhlo k přepážkám a potom k autu třiadvacetikilový kufr, autosedačku s šestikilovým dítětem a dvě příruční zavazadla.

Hned poté si připomenout to důležité, čímž je v této chvíli kojení, zdraví a pohoda mého syna. Napucnutými tvářemi a stehny se můžu zabývat po zbytek života. Pomáhá mi to vyrovnat se  s tím, že mám neustále hlad, a tak si každé ráno dávám dvě snídaně a denně sladkost. Nebo spíš dvě. Neříkám, že úplně bez výčitek, ale jsou menší.  

Nechodit v domácím oblečení, i když strávím celý den doma. Tepláky, vytahaná trička s reklamním potiskem a pantofle na domácí chození šly všechny na charitu a nesmí mi přes práh. Od momentu, kdy ráno vstanu, se obléknu, abych kdykoliv mohla sejít v našem domě dolů do recepce nebo sednout do auta a zajet do obchodu. Chodím v jednoduchých legínách a (většinou) černém tričku, ale pokaždé, když se přistihnu v zrcadle, cítím se jinak.

Namalovat se, i když nikam nejdu. Je to zkrášlovací tříminutovka: BB krém, pudr, tvářenka, tužka na obočí, pět tahů řasenkou. Žádný extra make-up, vlastně vypadám, že ani žádný nemám. Ale já ten rozdíl vidím. 

Narovnat se. Jednoduché, ale účinné. Jenom bych si na to potřebovala vzpomenout častěji!

Nečekat s nákupem oblečení, až budu vypadat jako před porodem. Když se mi nějaký kousek líbí, koupím si ho hned. A to i když je kvůli mým ňadrům a stehnům o jednu (a někdy dvě) velikosti větší, než jsem nosila před porodem. Cedulky s velikostí 40 (a 42) jsem odstřihla a výčitek svědomí je o trochu méně.

Kupovat si oblečení, i když vlastně nikam nechodím. Přiznávám, že sáhnout při nulových příjmech do spořicího účtu (případně do toho manželova) a dát peníze za šaty, které si vezmu … kam vlastně?, vyžaduje hodně velké přemlouvání sebe sama. Na druhou stranu, když už někam jdu, i kdyby to bylo jen do Starbucksu za roh, vezmu si je. A to i když se mi zrovna dvakrát nechce a nejraději bych zůstala ve svých legínách a černém triku.