05.06.17

Jak si psát deník (a vydržet u toho po zbytek života)

Uplynulou sobotu jsem vystoupila na konferenci českých škol v Severní Americe v Atlantě. Mluvila jsem tam o Zápisníku radosti a o tom, proč si myslím, že je důležité uchovávat si aspoň některé důležité chvíle života na papíře. Protože když si je nezapíšete, brzy je zapomenete. A to i ty, o kterých jste v téhle chvíli absolutně přesvědčeni, že ne.

V Atlantě jsem mluvila také o tom, jak to udělat, aby byl člověk schopný psát si záznamy aspoň trochu soustavně a pravidelně. Téma vlastně vyšlo od vás, čtenářů blogu, protože právě tohle je otázka, na kterou se mě v souvislosti se Zápisníkem radosti ptáte nejčastěji. Píšete mi, že nadšení z jeho koupi a prvních záznamů je veliké. Pak ale postupně uvadá, většinou z důvodu nedostatku času nebo spíš z neochoty si ho ve všednodenním kolotoči aspoň chvilku udělat. Když jsem na základě toho, jak zapisuji já a co jsem se dočetla ve vašich příbězích, pátrala, jak to udělat, aby nadšení ze zaznamenávání vydrželo co nejdéle (a pokud možno aspoň doutnalo ideálně celý život), přišla jsem na těchto pár triků:


Pište málo.
Deník nemusí být román. Nemusíte psát každý den stránku, zapište si jednu větu. Nejpodstatnější událost dne, kolem které se vám pak snadno vybaví den celý. Zabere to pár vteřin, takže se to dá dělat denně a nebudete vynechávat, což je většinou první důvod k tomu, aby člověk přestal psát úplně.

Omezte se časem.
Nastavte si budíka na tři nebo pět minut a pište a pište. Co zapíšete, to zapíšete, a zbytek prostě  -necháte plavat. Tři minuty zakomponuje do svého rozvrhu i ten nejvytíženější člověk na světě. Navíc vědomí, že budete psát jenom tak krátkou dobu, vás přiměje, abyste to opravdu udělali. A naučí vás pekelně se soustředit, takže od psaní nebudete odbíhat na Facebook, Instagram nebo k prádlu a jiným domácím povinnostem.

Vyberte si téma, které je vám nejbližší. 
Nesnažte se postihnout celý život, ale vyberte si téma, které je pro vás důležité, a na to se soustřeďte. Pište si zápisník radostí, čtenářský deník, deník shlédnutých filmů, těhotenský zápisník nebo deník sladkostí, co se vám podařilo upéct a sníst. Anebo – jako můj kamarád – pište si deník smyslů. Každý den jednu větu o tom, co zajímavého ochutnal, očichal, na jaký povrch sáhnul. 

Udělejte z toho návyk.
A to tak, že si psaní co nejvíc přizpůsobíte tomu, jací jste. Já o sobě vím, že ráda píšu před spaním, když si natáhnu vlněné ponožky a zavrtám se do peřin. Dokud jsem si deník nechávala v pracovně nebo v knihovničce v obýváku, už se mi pro něj z pohodlí postele nikdy nechtělo. Vždycky jsem proto zápisky odložila na zítra, z čehož se druhý den stalo nikdy. Všechno se změnilo, když jsem si deníku vyhradila speciální místo na nočním stolku a pořídila propisku, kterou tam vždycky najdu. Zápisník, co mám na očích, funguje tak trochu jako připomínka (nezapomeň, ještě chceš psát), a fungoval by i jako výčitka, kdybych nepsala. Zatímco kdyby zůstal v jiné místnosti, snadno bych ji zahnala, takhle to úplně nejde.

Představte si, jak se budete cítit za měsíc nebo rok.
Až svůj diář otevřete a najdete ho plný vzpomínek. Anebo naopak – úplně prázdný.

Pište pro někoho.
Když si píšete deník jenom pro sebe, vždycky je jednoduché přijít s nějakou výmluvou, proč dneska nevzít tužku do ruky. A tak nepište pro sebe, pište pro někoho: pro svoji maminku, pro dceru, které dáte diář jako dárek, pro svého trenéra, pro partnera, pro čtenáře na blog. Pocit, že vaše zápisky někoho zajímají nebo mu udělají radost, odezva, reakce a interakce jsou ohromnou motivací.

Což mi připomíná! 

V květnu si tento blog přečetlo 35.000 lidí. Děkuju vám, že tu jste a čtete. Jste mojí motivací. :)


Žádné komentáře:

Okomentovat