11.09.17

Kulturní rozdíly: Přezouvání

Byla doba, když jsem se skoro před čtyřmi lety přestěhovala do Ameriky, kdy jsem se výrazu kulturní rozdíly vysmívala. Jaképak kulturní rozdíly v tomhle globalizovaném světě?! Nechci říct, že jsem si žádné neuvědomovala, spíš mi buď přišly úsměvné (třeba ranní sprchování), nebo jsem je, zamilovaná až po uši, považovala za spojení ze slovníku méně tolerantních lidí.

Nesnášela jsem ten výraz, obzvlášť když jím někdo doprovázel otázku na moje manželství. Často se ti lidé totiž ptali způsobem, jako bych si vzala člověka z nějaké nám neznámé, hodně vzdálené planety, ne potomka irských imigrantů, co strávil část života v Evropě.   

Myslím, že naplno jsem si jejich existenci začala připouštět  a být k nim citlivá až ve chvíli, kdy jsem otěhotněla. A hopla, od té chvíle se mi derou na jazyk každý den: potýkám se s nimi u lékařů, omlouvám jím naše rodinné neshody a odlišný pohled na výchovu, směju se jim nebo si na ně stěžuju (někdy s úsměvem, někdy s potlačovaným pláčem), když se potkáme s nějakou další Češkou. Jako třeba dneska, kdy jsme si u kávy vzájemně poskytovaly útěchu ohledně amerického nezouvání. Což mi připomnělo fejeton, který jsem na tohle téma napsala před pár měsíci do časopisu Glanc a který je podle mě další důkaz, jak mateřství převrátí člověku mnoho věcí úplně naruby. 

Tady je.
  
Kdo se tady nezouvá?

"To mu ten dudlík jako ani neopereš?" třeští na mě nevěřícně oči tetička Judy, když sbírám ze stolu (ze stolu, nikoliv z pod stolu!) v restauraci dudlík, který mému synovi vypadl z pusinky. Párkrát ho převálím v puse a vložím ho zpátky do té jeho, podle mé americké rodiny asi tak s jednou miliardou a dvěma sty miliony bakterií, co se na gumu přesunuly zhruba za půl vteřiny, kdy se dudlík dotkl dřevěného povrchu stolu. Už asi tak tři a tři čtvrtě roku, v podstatě od té doby, co jsem se přestěhovala do Ameriky, přemýšlím, jestli existuje stát větších paradoxů. Nemluvím teď o politice ani o tom, proč se v zemi, která je symbolem pokroku, stále platíme nájem šekem nebo proč se tu v televizi často hovoří o ženách a antikoncepci jako bychom byli v roce 1960. Mluvím o obyčejné rodinné situaci zhruba hodinu a půl před návštěvou restaurace, kdy se můj syn batolil po podlaze bytu, kde se procházelo pět lidí v botách a ležel tam pes. Když jsem syna zhruba co minutu přesunula na podložku, kterou jsem si pro tento účel přinesla z domova, neboť můj chlapeček zrovna v tomhle období strká do pusinky všechno, co na cestě po podlaze potká, titíž lidé nechápali, co to provádím. "Vždyť je tu docela vysoký koberec, jestli se bojíš, že se praští do hlavičky," řekla mi tetička – pochopitelně v botách.   

Abych byla upřímná, mateřství změnilo můj pohled na spoustu věcí včetně některých kulturních rozdílů. Co jsem kdysi považovala za inspirativní a hodné následování, z toho se mi coby matce ježí chlupy. Máloco mi ještě před pár lety přišlo v Americe tak cool a český zvyk tak protivný jako nepřezouvání – respektive obouvání papučů. I tady za mořem jsem se sice vždycky zouvala (boty jsou mi po celodenním nošení prostě nepříjemné), ale bavilo mě aspoň občas experimentovat s nezouváním – nemuset se ohýbat, vázat tkaničky, a to celé znovu, když jsem nahoře v patře zapomněla mobil a potřebovala si pro něj skáknout. "Opovaž se v botách!" volávala na mě maminka na Moravě. Tady na mě volali obráceně: "Opovaž se sundávat si boty!" Nezouvání se mi líbilo hlavně na návštěvách a večírcích, kdy jsem si v šatech a botách na podpatcích přišla daleko elegantnější než v šatech a … růžových papučích Ikea nebo bílých trepkách s logem tureckých aerolinek. Proto jsem se i ve své domácnosti snažila povznést. Nejen když jsme pořádali večírek, ale třeba taky když můj muž přišel tak unavený z práce, že neměl energii si ze sebe boty ani skopnout a padl v nich rovnou do postele. Koneckonců – dělá to tady kde kdo. 

Do konce života nezapomenu, jak překvapená byla moje profesorka komunikace a američtí spolužáci ze školy, když jsem se v tematické hodině věnované kulturním rozdílům zmínila, že v českých školách (nebo aspoň když jsem tam chodila já) se děti přezouvají. "To nikdo neřešil, jak blbě to vypadá?" zeptala se mě spolužačka Kristin. Mno – asi ne?! Malá vsuvka z domoviny: "To nikdo neřešil, že jsou tam všichni v botách?" zeptala se mě kamarádka, když jsem jí ukazovala fotku z amerického porodního sálu. No - neřešil. Neřešili to ani v jeslích, kam jsem minulý pátek přišla v domnění, že tam zapíšu svého chlapečka. Drželo mě to asi minutu, než se tam jistý tatínek přes dětský koberec pomalovaný silnicemi a autíčky prošel v botách, aby si po práci vyzvedl svoje batole. Aby tady to moje za 80 dolarů na den olizovalo prach a bakterie státu Virginie? Ne – děkuji. (Nic na tom nezměnilo ani následné tvrzení ředitelky, že pochopitelně denně luxují a vytírají – zřejmě zaznamenala můj poplašený pohled.)

Co mě ještě před rokem fascinovalo, mně nyní dovádí k pocitům zoufalství, beznaděje a úvahám o zdravém rozumu, když mi rodiče šestiměsíční holčičky, zatímco sedí na gauči v botách, popisují úmorné sterilování dudlíků, lahviček a elektrických odsávaček. Mluví teď ze mě ještě realistka? Nebo už hormonálně nevyrovnaná, steskem po domovině pohnutá matka? Na chvilku jsem se dneska v rámci sebezpytování přiklonila k tomu druhému. Jenže zrovna když jsem si říkala, jestli bych se neměla trochu uvolnit (je stres kojící matky horší než bakterie na podlaze?) a nechat Američanům jejich paradoxy, volala mi večer kamarádka, jestli nemám v Praze kontakt na dobrou kožní. "Ha, dětem tu během školního roku začaly smrdět nohy?" dělala jsem si legraci, neboť tuhle historku coby následek nepřezouvání už jsem tady párkrát slyšela. "Ne, máme plíseň," řekla se vší vážností.

Myslím, že moje válka se zouváním teprve začíná.  




7 komentářů:

  1. Tohle mi hodne vadi a mam nastesti manzela Cecha, takze u nas se vsichni zouvame a to i kazda navsteva povinne. Uplne te chapu jak se citis, dobre si pamatuju tu nedavnou dobu kdy deti meli jako nejoblibenejsi zpusob zkoumani sveta olizovani podlahy. Me to hlava nebere, ze tu lidi jdou v botach treba na verejne WC, pak jedou na benzinku, kde si slapnou do olejovy skvrny a pak sup na koberec, kde je to mimino. Jinak s tou skolkou je to trochu neresitelny, pokud nebudes mit kluka doma az do starsiho veku. V nasi daycare jim myslim nesundavaj boty ani na nap time a spej v tom.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Verzano, můj muž už se to docela naučil, ale má dny, kdy když mu to nepřipomenu, pravidelně selhává. Někdy dokonce tak, že si boty obouvá už ráno, ačkoliv třeba nikam neodchází - to mě vytáčí úplně nejvíc, protože to neumím pochopit. Jinak s daycare mi tutéž zkušenost, o které píšeš, říkala dneska ta česká kamarádka - ani u jednoho dítěte nezažila, že by mu sundávali na spaní boty, prostě je uložili v nich. Což mi přijde šílený. Mimochodem, jak to děláš, že zouváš návštěvy? :) ... Já na to nemám buď odvahu nebo výdrž nebo nevím ... drželo mě to prvních pár dnů po porodu, pak jsem to vzdala, protože mi to přišlo jako házení hrachu na zeď.

      Vymazat
    2. Já bych spíš pochopila nezouvání někoho na farmě, kde je taková ta "čistá špína" - hlína a tráva... Ale nezouvat se ve velkých městech v Americe nebo kdekoliv jinde? To tě lidem nevadí, že pokud jdou po špinavém chodníku, případně si na botech donesou pozůstatky nějakých exkrementů, že si to všechno nosí domů? A ve spojitosti s dětmi. Jsou děti méně nemocné, a tak je nenapadne, v čem se batolí, pokud doma chodí v botech? Američtí pediatři nepozorňují na zouvání kvůli dětem?

      Vymazat
  2. Ahoj Jani, někdy mi přijde, že v Americe chybí to, čemu se u nás říká selský rozum. Děti se setkávají s různými bacily a bakteriemi v ranném věku právě pusinkou, kdy všechno ochutnávají a poznávají. Nevidím ale důvod, proč by měly být vystaveny nečistotám, které přinesou návštěvy na botách k vám domů. Jak to píše Verzana- veřejné wc, benzínka a tak. Nebo snad že farmář po práci usedne s pivem v zahnojených botách k televizi a okolo se budou batolit děti. Brr, to raději ne. Chápu, že všeobecné mínění lidí nepředěláš, ale u vás doma si určujete pravidla sami a s ohledem na malého Beníka.
    Ostatní by to měli respektovat. Romana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čím víc cestuji a zkoumám zvyky místních lidí v různých zemích po celém světě, tím víc mám pocit, že "selský rozum" existuje snad opravdu jen v ČR a SR... Můžeme na naší zem nadávat jak chceme, ale v tomto je opravdu, ale opravdu o 100 let před všemi ostatními :-))

      Vymazat
  3. :-))
    No moc pekne vtipne podana silenost mysleni nekterych lidi nejen v Americe,ale i tady v Nemecku. Je to tu stejne. Ja sice nektere lidi jiz "vychovala" a bez vyzvy se vyzuji, ale je i nekolik (ne malo) znamych, kteri by se neprezuli ani za nic. Mam kamaradku, fajn hoku, ale pro ni je zout boty a byt v satech a bez bot jako urazka k hostum. To mi opravdu jednou rekla. I v zime, kdyz je blato se nekteri nezuji, mam na to jiz pripraveny hadr na podlaze v predsini, kde si boty ocisti od nejhrubsiho, ale vetsinou je pod kazdym jeste louze, kterou se snazim ignorovat. Take mi to moc nejde. Mame nastesti doma podlahy bez kobercu a zadne male deti, tak to potom vytru. Ale take mi to pripada dost sobecke. Ja boty vsude vetsinou zouvam, az na ty nejhosti pripady (treba moje kamaradka) tam to take nedelam, protoze to ona take hrozne protestuje :-)) I kdyz se priznam, ze obcas, kdyz je sucho a take jen na chvilku pro neco bezim, tak nezouvam.
    Co na to rict - asi opravdu jiny zvyk a jina kultura.
    Mila Jani, nezoufejte, takdy deti sice ve skolce nosi backurky, ale ve skolach ne. I v zime sedi ve vysokych botach s kozesinou a nikomu to nevadi. Vcera jsem byla v nemocnici u tchyne na intezivnim oddeleni v botach (zadne navleky neexistuji), ale povinna desinfekce rukou. Pripadlo mi to take smesne. Takze i v Evrope nic moc rozdil.
    Krasny pozdrav do Ameriky posila
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
  4. Zrovna nedávno jsme měli diskusi na toto téma v naší ČR-IT skupině - jako nejjednodušší řešení se jevilo nabízet přezutí a mít v záloze návleky na boty pro ty, kteří to odmítnou, dají se tak myslím celkem elegantně překlenout ty kritické "ochutnávací" měsíce... jo a příbuzným/častým návštěvám nabídnout, ať si u vás nechají vlastní přezutí dle svého gusta ;)

    OdpovědětVymazat