Co se mi honí hlavou: Kdy je život s dítětem úplně nejlepší?

"Osm měsíců? … Tohle je to nejlepší období! Užívejte!" řekla mi včera paní, kterou jsme s Benjamínem potkali ve výtahu v metru. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych podobné věty neslýchala od 8. února, kdy se Ben narodil.

Stejně jako všem okolo, také mně se zdá, že to nejlepší období je právě teď – zdálo se mi to v březnu, kdy se poprvé usmál, v dubnu, kdy chytil do ruky první hračku, v květnu, kdy se otočil na bříško, v červenci, kdy začal lézt, v tyhle dny – kdy mi doma pochoduje kolem nábytku a různými výskavými skřeky dává najevo nadšení, že se mu podařilo dojít na konec stolu. Vlastně! Zdálo se mi to dneska ráno – když dospával u mě v posteli a usmíval se ze sna.

Možná proto mi teď tak často vyvstávají na mysli otázky: Jak dlouho ještě budeme žít tohle nejlepší období? Kdy se to stane, že se nejlepší období zlomí a nastane období, řekněme stereotypně normální? (Které už nebudu mít potřebu každou chvilku někam zaznamenat.) A stane se to vůbec někdy? Nebo budu za nejlepší období považovat i všechno poté, co miminko ztratí svou nevinnost, něžnost, začne být ufňukané, dělat mi naschvály, vezme si do ruky iPad, načapám ho s cigaretou, dá mi najevo, že jsem neskonale trapná matka … ?

...