23.10.17

Návod, jak naučit dítě spát

Padesát procent amerických rodičů se nevyspí bez přerušování – jejich batolata vstávají i několikrát za noc. Do minulého týdne jsme patřili mezi ně. Od čtvrtka je ale všechno jinak. Benjamín jde na kutě kolem osmé a budí se mezi pátou a půl šestou ráno na snídani. 

Po měsících trápení se mi nesmírně ulevilo, a navíc se můžu trošku vytahovat, jak jsem vyspaná a úžasná máma (což teď činím tady před vámi a doufám, že tím jeho nový spánkový režim nezakřiknu).   

Téma spánku je jeden z nejčastějších dotazů, které jsem v poslední době dostala. A tak cítím povinnost o něm napsat. Bez záměru kohokoliv kritizovat, bez ambic komukoliv radit a se zdůrazněním, že tohle je moje zkušenost – a vaše může být úplně jiná.  

Už když jsem byla těhotná, věděli jsme, že naše dítě bude mít hlavně kvůli nedostatku místa v našem bytě minimálně první rok postýlku v naší ložnici. Považovala jsem to za logické. Naopak rozhodnutí většiny amerických přátel, kteří dítě od narození dávali do vlastního pokoje, načež první měsíc přebíhali stokrát za noc z ložnice do ložnice mi přišlo přitažené za vlasy. Když se pak Benjamín narodil a já únavou nevěděla, jestli je noc nebo den, byla jsem ráda, že to k němu mám přesně půlkrok. První dva měsíce se budil po čtyřech hodinách a během třetího byl schopný prospat noc. Do té doby jsem žila v domnění, že něco takového malé děti neumějí minimálně do roka. Dmula jsem se pýchou, jaká jsem hvězda a jaké mám nejlepší miminko, odpočatá jsem se hlásila na běžecké závody a podepisovala smlouvy na zápisníky. Proč ne, že … ?

No a pak se to všechno úplně otočilo.

Zpočátku vstával dvakrát za noc, pak třikrát, čtyřikrát, ke konci minulého měsíce už jsem to přestala počítat. Ruku v ruce s tím se zhoršovalo také usínání – až byl schopný usnout pouze v autě, v náručí, v naší velké posteli nebo u mého ňadra a začal plakat okamžitě, když jsem se ho pokusila přenést do postýlky.

Zhruba do poloviny října jsem měla sklon dívat se na svého syna jako na miminko s jedinečnými spánkovými potřebami, kterému je prostě potřeba vyhovět. Byla jsem vyčerpaná, ale zároveň jsem si říkala, že to je přece jeden z důvodů, proč jsem na mateřské: abych synkovi vyšla vstříc (znamená přilož ho k prsu), jak jen to půjde. Doufala jsem, že když k němu budu vstřícná já, on mi to oplatí a podivný a destruktivní spánkový rytmus se brzy upraví. Takhle jsme došli až do fáze, kdy jsem si přestala zapínat pyžamo, neboť jsem v noci kojila skoro non-stop a taky jsme si Benjamína začali brát s B. k sobě do postele. Abychom zjistili, že na to vůbec nejsme. Nechápejte mě špatně: na ranní dospání a mazlení je to krásné. Ale když takhle člověk spí většinu noci, vnímala jsem spíš nedostatek místa, soukromí, neustálé buzení a strach můj i B., abychom Benjamínovi nezalehli ručičku, nožičku, celé tělíčko, abychom mu nějak neobratně nepřetáhli přes hlavu naši deku. Protože s námi spal lépe (ale zdaleka ne celou noc), byl to signál, že za jeho buzením zřejmě nebudou zuby ani hlad, ale prostě zvyk usínat v mé blízkosti nebo na mém ňadru.  

Nejčastější alternativou k tomuto nočnímu buzení je v USA spánkový trénink. Existuje několik strategií, ale Američané v našem okolí (tedy oba rodiče zaměstnaní na plný úvazek s prakticky žádnou mateřskou dovolenou) nejčastěji používají tu nejdrsnější: uloží dítě do postýlky ve vlastním pokoji, řeknou dobrou noc a odejdou, aniž by si všímali jeho pláče – až do rána. Upřímně, přijde mi to jako teror a na každé takové rodiče se dívám trochu s opovržením. Jejich dítě to musí vnímat jako podraz: celý den reagují na každý jeho zvuk a se západem slunce najednou přestanou? Nehledě na to, že když se třeba poblinká nebo si náhodou ublíží, spousta z nich o tom až do rána nemá tušení. Trochu laskavější je verze, kdy dají dítě do postýlky, ale pak se po třech, pěti, deseti, patnácti minutách pláče vrací do pokoje, miminko ujistí, že ho milují, a zase odejdou. To zní rozumněji, ale stejně jsme s B. pořád měli pocit, že poněkud drasticky. (Ačkoliv o jednom víkendu, kdy jsme se motali jako opilí námořníci a nebyli schopní dojet ani nakoupit jsme si říkali, že uděláme snad cokoliv.)

Nakonec jsme přišli s vlastní verzí spánkového tréninku, z velké části inspirované knihou Nejšťastnější děťátko v okolí pediatra Harveyho Karpa.

Začali jsme tím, že jsme přeorganizovali ložnici a Benjamínovu postýlku přisunuli těsně k mojí posteli – tak abych nemusela vůbec vstávat, a přesto ho mohla pohladit po hlavičce nebo po zádech. Okamžitě jsme ho také přestali udyndávat v naší velké posteli (já u prsa), ale začali tím, že jsem ho položili do té jeho: přečetli jsme pohádku, já jsem zazpívala, zhasli jsme světla a lehla jsem si vedle něj, s ručičkou prostrčenou do postýlky a položenou na jeho tělíčku, dokud neusnul. Když se vztekal, klečel, seděl nebo se stavěl, vzala jsem ho pevně oběma rukama, položila zpátky do postýlky, řekla, že ho moc milujeme, ale už není čas na hraní a musí spát, aby měl ráno spoustu energie. B. si koupil nejdražší špunty do uší, odstěhoval se na gauč do obýváku a já jsem se rozhodla dát tomu týden. Zatvrdit srdce. Vydržet. 

První noc byla katastrofa. Benjamín se probudil čtyřikrát, vstával, lehal si, plakal a plakal. Ukládala jsem ho snad padesátkrát, hladila hodiny, příčky od postýlky jsem měla na předloktí obtisknuté ještě druhý den po poledni. Ve čtyři ráno jsem měla uši zacpané prsty a polykala slzy pod peřinou. Druhá noc byla stejná: vstával čtyřikrát, za noc plakal skoro dvě hodiny a následující den víceméně prospal. Ale třetí noc už zaplakal jenom jednou, necelých pět minut a ani se neposadil. Zopakovala jsem svůj rituál: pohladit po hlavičce, šeptem říct, jak je milovaný – a v tu chvíli už spal. Od čtvrtého dne spí až do rána. Zvláštní je, že jakmile jsem vyřešila problém nočního spánku, upravil se i ten denní. (Taky proto teď Ben spí už padesát minut a já mám čas dopsat tento blog.)


Na jednu stranu jsem ráda, že to funguje. Na naši rodinu to má doslova kouzelný vliv. Jsme k sobě laskavější, šťastnější, máme víc energie – a taky vypráno a plnou lednici. :) Na druhou mám pořád trochu špatné svědomí, že jsem dvě noci nechala Benjamína plakat. Ačkoliv mu bude už devět měsíců, pořád mi připadá tak maličký a zranitelný, že mám často pocit, že bych se mu měla ve všem podřídit.  

Jak to máte se spánkem vy?

16 komentářů:

  1. Jani, náš Matěj od konce šestinedělí spí v noci 8 hodin. Poslední dobou i 9,5. Nebudí se, nepláče, nechce prso. ALE párkrát se v noci vzbudil po 2 hodinách spánku a do rána už nezabral. Když takové noci byly tři po sobě a já s ním bděla, byla jsem 3. den zralá na kolaps. Týden se pak z takových nocí vzpamatovávám a je mi špatně, jen se v postýlce hned, protože mám strach, že zas budem do rána vzhůru. Teď v říjnu si to vybral, když byl úplněk...doufám, že se to nestane pravidlem. Přes den spí tak málo a tak nepravidelně, že aspoň ta noc mi zaručuje trochu odpočinku, abych přežila další dlouhý den :) Neboj, Beník už bude spinkat krásně :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, držte se! U nás stále dobrý, Beník vstává malinko dřív - někdy už kolem páté, ale protože zaléhá v osm (a já se snažím aspoň jednou týdně s ním - když nespím, aspoň jsem v posteli a čtu si), nevadí mi to. Mně prostě nejvíc vyčerpávalo to neustálé vstávání - když už to bylo co druhou hodinu nebo dokonce hodinu a půl, už to zkrátka nešlo. Byli jsme rozmrzlení všichni a já vím, že tak to nechci. Držím palce!

      Vymazat
  2. Ja uspavam u prsa, to je pravda..pritom prectu pohadku a mala spi. Postylku mam take prirazenou ke sve strane postele, ale odmontovali jsme predni stenu, takze mala lezi ve sve postylce a ja ji kojim k ni jen nahnuta. Totez v noci, kdyz se vzbudi a vyhovuje mi to nejvice. Asi by bylo lepsi, aby se naucila usinat i jinak nez u prsa, ale nechat ji plakat proste nedavam. Nekdy kdyz se v noci vzbudi, dam ji dudli...vim,ze je to taky spatne.. ale spime dal. A takhle nam to funguje.. spime kazdy den do 8 rana a vyspani vsichni. Dnes vsak jdu poprve od porodu s manzelem na koncert a hlida u nas moje mamka, tak jsem zvedava, jak to zvladnou.. myslim, ze nervozni budeme oba celou dobu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, jak to dopadlo? :) Já se chystám snad v prosinci, chci nechat Beníka babičce (ještě to neví, ale myslím, že tuší), a už teď to řeším. :))

      Vymazat
  3. Milá Jani, dekuju za super článek. Amalce je ted v říjnu rok a pred týdnem se mi do ložnice vrátil spát manžel :) Amálky postýlku jsme přesunuli z ložnice do pokojicku, kde ted spí na zkoušku sama a zda se, ze ji to nevadí a je spokojena. Ma priorita je byt svěží a odpocata, protože jinak se mi vše hroutí, tzn., ze jsem si přečetla knihu A Dost!, inspirovala se u kamarádek a dlouhodobě, téměř od narozeni, Amalku uspavam ukolebavkou, pomazlenim a někdy přidám i kojení (většinou ale kojim s večeři, ne pri usinani) zavřu dveře a prichazim jen na pláč, a to az po par minutách. Amalka se tak naučila sama usinat, a často usne sama i pres noc, když se probudí. Jani, vytrvej, budes tak mít spousty energie a o to více si uzijes Benika i B. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, děkuju! Vidím, že to máme velmi podobně nastavené, viz moje odpověď níže.

      Vymazat
  4. Je to vyplakávacia metóda, je jedno, či dieťa hladíte po hlave alebo opakovane prichádzate k postieľke. Nechápe, prečo signály, ktoré doteraz fungovali, už nefungujú. Áno, po nejakej dobe rezignuje - je to prirodzený mechanizmus, aby sa plačom úplne nevysililo. Možné následné problémy sú: vyššia separačná úzkosť, nočné desy, psychické následky aj v dospelosti.
    Ako to máme my? Syn sa budil do dvoch rokov niekoľkokrát za noc, bolo jedno, či som dojčila alebo už nie. Spal s nami v posteli a boli sme tam pre neho vždy, keď to potreboval. V 2 rokoch sa samo spanie upravilo postupne k lepšiemu, ale stále to nie je žiadny super spáč. S dcérkou je to teraz podobné. Nočné budenie by som však nedala, keby mám naozaj fyzicky vstávať z postele, spoločné spanie je super. Stačí priraziť postieľku k manželskej posteli a dať dole jednu bočnicu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivi, děkuju za komentář. Já mezi těmi metodami prostě vidím rozdíl - vím, že do vlastního pokoje na celou noc bych dítě nikdy nezavřela. Ten pocit, že já jsem u něj, vím, co se děje a on ví, že tam jsem (a ví, protože teď když se probudí, stačí ho pohladit a spí dál), byl pro mě důležitý. Navíc "vyplakání" skutečně trvalo dvě noci. Teď spí dobře, a s tím se zlepšilo všechno: náš rytmus dne, jeho spaní během dne, moje nálada, manželova, moje spaní, moje řidičské, kuchařské a jiné schopnosti. Neříkám, že jsem si to takto představovala, ale došli jsme k tomu společně s manželem poté, co jsem se shodli, že takhle dál nechceme fungovat. Tak uvidíme. Každopádně máte můj obdiv, že jste to zvládla dva roky. Jana

      Vymazat
    2. Škoda, že ste tu postieľku neprirazili k manželskej posteli ešte pred týmto "učením". Je fakt veľký rozdiel fyzicky vstávať a len sa nakloniť a pohladiť, prípadne nakojiť. Prečo sa deti v noci budia, je pekne popísané tu: http://materskegaleje.cz/tajemstvi-detskeho-spanku/ Naša kultúra je na spánok bábätiek naozaj náročná, v pol roku by mali spať celú noc, čo vôbec nie je prirodzené.

      Vymazat
  5. Myslím, že zásadní je, že jste ho neopustila a byla tam pro ně. Je důležité brát v úvahu i svoje potřeby. Zažila jsem něco podobného, v roce jsem usoudila, že budit se pětkrát za noc už nedávám, měla jsem denní chřipkové stavy, kdy jsem nefungovala, manžel celý den v práci a babičky daleko, a uvědomila jsem si, že nemůžu být dobrá máma, když se neumím postarat ani o sebe. Tenkrát jsem se odstěhovala do obýváku a obětoval se manžel, protože když jsme zkoušeli, že mu nedám prso, byl ještě hysteričtější. Jako zásadní jsem brala to, že nebyl sám, i když jsem občas výčitky měla, ale už to vážně nešlo vydržet. Každá matka ví, kde má své mantinely. Nejsem pro nechat dítě samotné plakat, ale když už maminka opravdu nemůže a padá na hubu, je potřeba to nějak řešit, jen je zásadní si vše srovnat v hlavě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, cítím to podobně, viz odpovědi výše a níže. :)

      Vymazat
  6. Holky, děkuju za všechy komentáře, povzbudivé i ty, kde máte jiný názor. Jak jsem psala na FB a dám to i sem: já jsem to hodně řešila a není to tak, že bychom doma nezkoušeli i jiné metody. Na radu několika z vás jsem přečetla třeba e-book od Veroniky Hurdové - pěkné, ale nefunkční. Když už jsem skoro nebyla schopná zavřít oči, uvědomila jsem si, že jak jsem nevyspalá, hroutí se moje priorita - být dobrá, spokojená, vstřícná, trpělivá, tj. odpočatá máma. Jedno odpoledne jsem vezla Bena na kontrolu s helmičkou, je to hodinu cesty od nás. Myslela jsem, že tam nedojedu, jak jsem byla ospalá, a to mě vyděsilo. Ani nemluvím o tom, že člověk je pak nepříjemný, vznětlivý, na dítě, na partnera, a vědomě to ovládat v nevyspání prostě zrovna moc nejde. Vždycky, když narazím na takovou hranici - to je jedno jestli s dítětem, v práci, nebo kdekoliv jinde - řeknu si, že je možná čas zkusit s tím něco udělat. Tak jsem to zkusila, funguje to, je nám všem líp, i když samozřejmě nepříjemné otázky si pokládám několikrát denně: Nezlepšilo by se to třeba už pozítří, i kdybych nic neudělala? Ale myslím, že to k tomu patří. Nikdo nemá návod, co je správně, co špatně, každá knížka (každá národnost - jak se denně přesvědčuju) to má jinak, zkoušíme, učíme se, snažíme se dělat v dané chvíli to nejlepší. Tím se uklidňuju, když je ouvej. Děkuju všem, co píšete, ráda si to čtu a pomáhá mi to ujistit se, že nejsem sama - v otázkách, pochybnostech, tápání a že nikdo nemáme ten jediný zaručený a správný návod. V jistém smyslu je to vlastně uklidňující.

    OdpovědětVymazat
  7. Jani, super! Nedávno u nas na kurzu první pomoci byla maminka, ktera usnula za volantem, v autě dvě děti, auto na odpis a malem to mělo tragické následky. Vstavala mnohokrát za noc, aby nakojila, pohladila miminko...miluju své dite nade vše, ale byt odpocata je priorita, ktera ma skvele výsledky! Manžel je opecovany, amalka veselá a ja spokojena. Mějte se skvele :-)

    OdpovědětVymazat
  8. http://www.comiudelaloradost.cz/2017/06/nevyspana.html?m=0#more

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toto je dosť smutné. Hladenie po hlavičke a podobne je len psychická barlička pre rodičov, dieťa to neukľudní - prečo by inak plakalo 2 noci? Skúste si prestaviť, ako sa muselo vtedy cítiť. Viem, že toto obdobie je náročné, ale rýchle a jednoduché riešenia nie sú vždy najlepšie. Rozhodne bolo možné postupovať citlivejšie. Držím palce, aby trauma, ktorú ste spôsobili, nezanechala nejaké ďalšie následky.

      Vymazat