17.10.17

Maraton v NYC už za tři týdny!

Do maratonu v New Yorku mi zbývá pouhých dvacet dní. Pořád mám upřímnou radost z toho, že trénuju a poběžím. Těším se nesmírně! Taky ale musím přiznat, že když jsem se v neděli večer podívala na infografiku trasy, trochu mi zatrhnulo. Protože je to, no … dlouhé!





A k obávám mám několik důvodů.

Najít čas na trénink je stále větší výzva
Teprve teď mi postupně dochází, v čem skutečně spočívá náročnost mateřství. Doby, kdy moje miminko spalo několik hodin v kuse, případně leželo bez výrazu v postýlce a sem tam bouchlo ručičkou do kolotoče, jsou pryč. Asi tak patnáct hodin denně si připadám, že pořád někoho/něco zachraňuju: společně s vratce balancujícím Benjamínem taky žaluzie, kabely, dveřní zarážky, boty, toaletní papír, váhu v koupelně, knihovnu v obýváku, ovladače, svoje vlasy, kosmetické lahvičky, plíny (špinavé i čisté), krém na zadek. Myslela jsem, že jak Beník povyroste, spousta věcí se zjednoduší. Ale ono je to zatím spíš naopak. Přebalování a oblékání trvá asi tak desetkrát déle, než bych si přála, a kolikrát je to doslova boj o to, kdo má víc síly. (Nějaký tip, jak přebalit miminko aspoň trochu v klidu?) Zbytek mého dne je na programu příprava ovocné přesnídávky, zeleninky, kašiček, a následné drhnutí toho všeho ze židličky, koberce, stěny, lustru, mých vlasů, jeho vlasů. Některé večery Ben pořád chodí do postele kolem osmé. Ale jsou dny, kdy je devět, ještě nespí, B. je v práci a já mám – trénovat. Přiznávám bez mučení, že to je to poslední, co se mi chce. (Když pak vyběhnu, je to lepší, ale donutit se mě poslední dobou v některé dny stojí doslova koňskou dávku sil.) Mimochodem: sprchuju se někdy až tři hodiny po tréninku a už několikrát se mi stalo, že jsem si stihla oholit pouze pravou nohu.   

Tip pro všechny budoucí těhotné: Co bych udělala jinak, než jsem otěhotněla? – Kromě toho, že bych si našetřila víc peněz bych si také zašla na laserovou depilaci. J  

Nejde mi to
Ještě před pár týdny jsem běhala s úžasným pocitem a časy kolem 5:40 na kilometr. Když jsem se hecla, dokázala jsem i zrychlit, a za dobrý čas zaběhnout dokonce tréninky kolem třiceti kilometrů. Užívala jsem si to nesmírně! Ale před několika dny jako by mi někdo pověsil na nohy závaží: občas se mi zdá, že s nimi chodím už od rána, a běžet se vůbec nedá! Z posledního dvaatřicetikilometrového tréninku minulou neděli jsme zvládla polovinu. Domů jsem dobíhala jako spráskaný pes, smutná a s mnoha otazníky v hlavě: Nepřehnala jsem to s tím přihlášením? Proč tolik tlačím na pilu, chci být ve všem dobrá, mít všechno hned? Proč jsem tak hloupě ctižádostivá? Vážně jsem musela dělat maraton a ještě zápisníky? Zvládnu to? Na druhou stranu, trénovala jsem poctivě a tahle situace má i druhou stranu: že se od běžeckého dna odrazím a zase to bude lepší. Každopádně pro moji hlavu je to teď před závodem past.

Nespím
Předchozí odstavec je podle mě odrazem toho, že už měsíce jsem se dobře nevyspala. Když už si myslím, že to nemůže být horší, přijde další příšerná noc. V sobotu taková, že jsem vstávala šestkrát. Následující ráno se ve mně ale něco zlomilo a od neděle učím Benjamína spát: žádné usínání u večeře, u prsa nebo v naší velké posteli, žádné kojení přes noc, žádné společné spaní. Nedělní noc byla katastrofální, včera už spal od osmi do půl třetí a k uklidnění stačilo deset minut plus dudlík. Tak uvidíme, jak to půjde dál.

Obávám se, jak to bude s kojením
Newyorský maraton běží v milionovém městě každý rok padesát tisíc lidí. Už teď vím, že v den závodu budu vstávat před pátou ráno. Autobus na shromaždiště na Staten Island mi z hotelu odjíždí v 5:45, na start se dostanu ale dlouho po nejlepších - odhaduju tak kolem půl jedenácté. I kdybych doběhla za čtyři a půl hodiny, k B. a Benovi se v cíli nedostanu dřív než ve tři odpoledne. To znamená, že pokud nepočítám tyčinky, gely a něco, co se dá sbalit s sebou, naposled se slušně nasnídám víc než pět hodin před startem. A taky že pokud někde po cestě neodstříkám mléko, už v době oběda – tedy ještě ani ne v polovině trati – budu mít prsa jako horkovzdušné balony. Jenže kde? Elektronickou odsávačku si s sebou z bezpečnostních důvodů vzít nemůžu – ostatně kde bych si ji taky zapojila do zásuvky. A odsávat mléko někde za keřem ručně nebo v záchodové toitoi boudě se mi nechce. 

Úplně teď vidím hrůzou strnulý obličej mojí maminky, když tohle čte a běží ji hlavou: Proč proboha holka moje děláš pořád takový blbiny?

Odpověď sem napíšu po 5. listopadu.

Teda – doufám! :)

Děkuju všem, co mi držíte palce a Tereze Beitlové - za trénink, podporu a že mi věří, když já si věřím přestávám. :)

12 komentářů:

  1. Ja vas strasne obdivuju. Fakt. A informujte nas s tim spanim, pripadne nekdy rozepiste metody, ktere jste pro zlepseni spani použila, at se muzu inspirovat. Moc diky za krasne clanky, na kazdy se hrozne tesim a kdyz vydrzim, tak po objeveni noveho jeste par hodin pockam, abych si to teseni jeste vic uzila a clanek si vychutnala v klidu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je tak pěkný! Moje ego je teď až na stropě obýváku. :) Děkuju moc!

      Vymazat
  2. Jani, skvělý článek! Držím pěsti :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Mila Jano, taky Vas moc obdivuji a drzim palce.Vim, ze mame myslet pozitivne, ale co se stane, kdyz to nevyjde podle planu a osobnich predstav? NIC, zivot jde dal a to nejcennejsi prece jiz mate. Ale pevne verim, ze to date a ten Vas sen se splni. Jen to neprezente, telo se rado ridi podle sebe a moc vseho muze uskodit zdravi.
    Moc krasnych pozdravu a dal fandim ....Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, děkuju, je to přesně tak. :) Už zbývá jen týden a kousek, však já dám včas vědět. :)

      Vymazat
  4. To přesně znám!!!

    Ja jsem start na NYC maratonu posunula na pristi rok. Přece jenom budu v listopadu jenom 4 mesice po porodu a teprve se zase rozbiham (clovek se v ty loterii dostane vzdycky, kdyz Sentova nejmíň hodí)...

    Jde to vsechno ztuha. Nejen kvuli tomu, ze vážím o 20 kg vic, ale kdyz clovek v noci spi přerušované pet hodin, tak je tělo proste unavený...

    Moje máma mi vzdycky před každým závodem rika: Kdyz nebudeš moct bezet, tak půjdes. Kdyz nebudeš moct jit, tak se na to proste vyseres a bude :)

    Moc Drzim palce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha. :) Děkuju moc! ... Já vím, že to jde ztuha, ve čtyřech měsících jsem myslela, že chcípnu po třech kilometrech, a to jsem kila navíc nechala v porodnici. Párkrát jsem to dokonce ve sprše obrečela - když jsem si uvědomila, jak člověk na tu kondici hrozně moc maká a pak ji tak rychle ztratí. Ale ono to půjde, nebojte! ... Já jsem původně uvažovala, že půjdu taky až příští rok, ale B. mě pořád straší, že bude muset na misi a už nebudeme v USA, a taky nechci, aby byl Beník jedináček. To se pak s těmi maratony, co se na ně člověk chystá skoro rok, špatně plánuje. :) Taky držím palce, třeba se na nějakém závodě potkáme!

      Vymazat
  5. Hahaha. ..a maminky maju vzdy pravdu!;)

    OdpovědětVymazat
  6. Budenie 6x za noc je u nás normálna noc. Nechať bábätko vyrevať samé v postieľke, úplne mi z toho zatrnulo. V tomto veku maminku potrebuje a potrebuje mať istotu, že je pri ňom :( Fakt nie som zástanca týchto metód. Maratón je môj veľký sen, ale keď zvážim moju kvalitu spánku a časovú náročnosť tréningu, tak zostávam pri polmaratóne a veľký si nechávam, až deti trochu odrastú.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se líbí, jak to každá máme jinak. Já jsem si zase říkala, že teď se to s dítětem (jedním a malým) ještě dál splnit, že pak asi bude několik let hůř. A za patnáct let už můžu být taky hrozně opotřebovaná. :))) Ale třeba se pletu. Držím palce na všechny závody! Jana

      Vymazat