11.10.17

Co jsem se zatím naučila na mateřské

Když nepočítám jeden měsíční fejeton a dlouhodobou práci na dalších zápisnících, už osm měsíců jsem víceméně na plný úvazek ženou v domácnosti. Ačkoliv jsem se toho hodně obávala, moje obavy z toho, že bych zakrněla, se rychle rozplývají. Denně se učím tolik nových věcí!

Samozřejmě, není to nic, s čím bych zítra vyhrávala pracovní pohovory. Ale moji osobnost obohacují určitě, až jsem se včera přistihla, že jsem na sebe hrdá. Konkrétně mám na mysli hlavně tyhle:

Jsem o hodně lepší řidička
Řídím ráda, což ale neznamená, že to ovládám. Ještě loni v září, když B. vyjel na služební cestu a já jsem musela vyrazit sama na těhotenský ultrazvuk, jsem si kousek trasy jela zkušebně "projet", abych věděla, do čeho další den půjdu: třeba kde mě čeká nepříjemné přejíždění z pruhu do pruhu a kde zaparkuju (co nejdál od vchodu, kde nikdo jiný není a je tam tím pádem spousta místa). První dny po porodu jsem si s dětskou sedačkou za zády nevěřila vůbec. Pak mě ale těhotná kamarádka jednoho dne poprosila, jestli se místo u nás nemůžeme sejít u ní. A mně bylo blbé jí říct, že se bojím jet, protože to tam neznám, nemám čas si trasu dopředu projet, a hlavně mám strach, jak to zvládne miminko. Tak jsem naložila Bena, sedla, jela, dojela do cíle i zpátky domů. Ben obě cesty prospal. Pomohlo mi, že jsem neměla čas o tom moc přemýšlet a místo na své řidičské schopnosti byla upnutá na dítě. Dodnes cítím, že čím méně řízení řeším, tím lépe se mi jede. 

Naučila jsem se zpívat
Zpívám ráda, ale jen když jsem sama v autě a nikdo mě neslyší. Abych nezpívala falešně, musím mít hudební podklad (ideálně zpívat s rádiem), a stejně se mi můj hlas nelíbí.  Nicméně Benjamín má rád, když mu zpívám. Začalo to tím, že jsem mu pouštěla písničky z pohádek a občas k nim něco pobroukla, hlavně při uspávání. Když jsem viděla, jakou z toho má radost, postupně jsem se odvážila v tom pokračovat. Napřed jen když jsme byli sami doma, teď tišším hlasem i před B. a o víkendu dokonce před jeho rodiči. Ačkoliv moje maminka nám doma zpívala hodně, většinu písniček jsem zapomněla a postupně se je z internetu doučuju – třeba Černé oči nebo Voda voděnka z pohádky Čerty nejsou žerty, která je Benjamínova nejoblíbenější.    

Jsem o hodně lepší kuchařka
Není to tak dávno, co jsem si musela googlovat i postup na vajíčka natvrdo a k večeři nedokázala uvařit nic víc než špagety se sýrem a s kečupem. Bublající hrnce na plotně mě nelákaly. Obtěžovaly. Zdržovaly od toho důležitého, co už dneska nevím, co bylo. Ale vím, že se to obrátilo. Přestěhovala jsem se do USA, abych zjistila, že vaření dělá můj život hezčí a domácí jídlo o hodně chutnější. Opřela jsem se do toho už před těhotenstvím, ale po narození Benjamína ještě dvojnásobně, protože si přeju, aby to vnímal stejně. Kupuju kuchařské knihy, sleduju kuchařská videa, sbírám recepty, zkouším je a baví mě to neskutečně. A Bena zdá se taky. Kdykoliv vařím, posadím ho v kuchyni do jeho židličky a vysvětluju, co dělám: ukazuju mu, jak krájím, míchám, mixuju, hnětu těsto nebo z něho vypichuju tvary. On plácá ručičkama do svého stolečku a bavíme se oba. 

Umím si nechat pomoct
Než jsem otěhotněla, kdykoliv mi někdo nabídl pomoc, slyšela jsem se sama sebe říkat: "Ne, díky, to zvládnu," načež jsem vláčela dvacetikilový kufr do schodů v newyorském metru až mi tekl make-up po zádech a roztrhly se mi džíny. Ani nevím, proč jsem to vlastně dělala. Nejspíš jsem měla pocit, že se lidé nabízejí jen tak ze slušnosti, nemyslí to vážně a nemám je obtěžovat, pokud vyloženě nejde o život. Tohle se změnilo, když jsem s Benjamínem poprvé letěla do Čech a došlo mi, že autosedačku s dítětem a tři tašky do letadla najednou prostě neodnesu. Za mnou stojící muž se nabídl, že mi s nimi pomůže a mně vlastně nezbývalo říct nic jiného než říct ano. Od té doby to říkám skoro pořád. Třeba včera v čistírně: "Nechcete, aby vám ty košile odnesla do auta?" – "Ano, prosím!" Můj život je teď o tolik snazší!    

Neužírat se tím, co si myslí ostatní
Dřív jsem byla schopná strávit hodiny přemýšlením o tom, co si o mně lidé myslí, jak na ně působím a jak to zařídit, abych s každým dobře vyšla. Jímala mě hrůza při představě, že mě někdo nebude mít rád nebo si o mně bude myslet něco špatného, třeba proto, že někam přijdu pozdě nebo mu neodepíšu na e-mail, protože jsem v devět večer vytuhla. Až jsem konečně pochopila, že jestli to tak půjde dál, nestihnu to podstatné: uvařit, zpívat, jezdit na výlety, hrát si se svým synem a – vyspat se. Pomohlo mi to zbavit se vnitřního perfekcionismu: nečíst článek dvacet tisíckrát, než ho pověsím na blog, nelámat si hlavu z málo lajků (teda většinou, někdy mě to mrzí, abych nekecala), nebát se odmítnutí. Pročistilo mi to vztahy. A pomohlo přestat dělat kupu zbytečností pro druhé. Taky jsem zjistila, že většinu věcí lze odložit na zítra a klidně i na pozítří. A překvapivě – se nestane vůbec nic.

4 komentáře:

  1. Jé, s tím řízením jsme na tom stejně. Já se hecla v Matýskových 5 měsících, když jsme začali jezdit na cvičení, což je autem 5 minut a MHD hodina. Pomohlo tomu taky to, že prcek přestal v autě řvát, pokaždé usne a já si vklidu jedu a čistím si hlavu. Ten perfekcionismus taky znám a ano, i já jsem se s dítětem zklidnila. Lidi mě přece musí mít rádi, když jsem porodila tak úžasné dítě, ne? :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jani, samá pozitiva, jen tak dál.J.

    OdpovědětVymazat
  3. Jani, moc fandím Vašemu projektu Papirovalaska a tesim se, az zápis Niky brzy vyjdou :-) Zapisniky radosti jsem obdarovala své blízké a moc me těší, ze si zapisují a pak společně čteme :-). Jani, také me moc těší, ze píšete otevřene o svých zkušenostech a pocitech maminky.Jsem maminka roční Amálky a i diky Vam si vždy připomenu jake je to krasne období a ze si ho mame vážit :-) Za me velký LIKE článku! ;) Jana

    OdpovědětVymazat
  4. Super článek, Jani! Jsi prostě hvězda :-))

    OdpovědětVymazat