05.10.17

Co se mi nelíbí na tom, jak se mluví o rakovině

Tohle téma nepatří na blog o radosti. Já vím. Poslední dobou jsem ho ale tak plná, že o něm musím napsat. Před pár dny jsem dočetla knížku Marka Hermana Najděte si svého Marťana. Určitě to pro mě bude jeden ze čtenářských zážitků roku.

Z žádné jiné knížky jsem si za poslední dobu neudělala tolik výpisků. Tolik inspirativních vět! Zároveň ve mně ale už dlouho žádná knížka nevzbudila tak negativní pocity. Když jsem četla slova o tom, že nejspolehlivějším mechanismem, jak na sebe dítě nebo dospělý člověk může přitáhnout pozornost je onemocnět, nevěděla jsem, co si mám myslet. Když pak autor snaze přitáhnout na sebe pozornost přisoudil i rakovinu, byla jsem opravdu naštvaná. Poslední dobou se s podobnými názory čím dál častěji. Jakoby rakovina nebyla nemoc, ale vlastně touha být vidět. Důsledek malé sebelásky. Trest za to, že někdo hodně pracuje. Jí lepek. Nebo si nevyčistil dost třetí oko či co.

Za první mi to přijde necitlivé, bezohledné až útočné, protože v tom vlastně čtu: jsi lůzr, který někde selhal a tuhle nemoc máš za to. Z čehož mám husí kůži jenom to píšu – zdravá.

Za druhé je v tom obsaženo, že k nápravě stačí vlastní síly: změň se, buď dost pracovitý, houževnatý, pozitivně mysli, drž přísný stravovací režim. Zatni zuby! Bojuj! A vyhraj. 

Jenže tak to přece není.

Původ onemocnění není vždycky pouze vina nemocného, a uzdravení není zásluhou výhradně silné vůle (počítá se, ale nerozhoduje), odhodlání nebo chuti do života. Stejně jako smrt není žádný důkaz o tom, že dotyčný měl toho všeho málo.      

Znovu jsem si při čtení té knihy uvědomila, jak málo se dnes mluví o vlivu štěstí/neštěstí a náhody na život člověka. Jak potřebujeme na všechno racionální vysvětlení a automaticky žijeme v přesvědčení, že to dobré získal člověk svými schopnostmi a nasazením a zlé mu do života přinesla vlastní neschopnost – třeba jen neschopnost vyladit si správně hlavu. Jak ani mnozí odborníci nejsou ochotní připustit, že i v 21. století je spousta věcí některé věci v životě prostě nedávají žádný smysl a jsou mimo naši kontrolu.  

Zase mi to připomnělo, jak mám být pokorná k tomu všemu, co mám.

Protože nehledě na to, jak moc se budu snažit, zítra už to mít nemusím.


11 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Plně s vámi souhlasím, Jani. Čím víc čtu knih o zdraví, o duchovnu, o osobním rozvoji, o psychosomatice, zdravém životním stylu, o alternativních léčbách, apod., tím víc se mi v hlavě zmítá myšlenek právě o tom, že když mi v životě něco nefunguje - jsem např. nemocná - kde jsem udělala chybu? Byla jsem málo “naladěná na vesmír"? Málo jsem si věřila? Nešla jsem po té správné cestě? Apod. Myslím, že ne vždy za všechny své nezdary můžeme vědomě my sami na psychické úrovni. Je zajímavá otázka, zda se nám v životě dějí věci jen tak náhodou nebo jestli se dějí záměrně. Čím víc čtu, tím méně jsem si jistá a tím víc se "ztrácím".
    Knihu "Najděte si svého Marťana" jsem kdysi dávno také četla, ale z nějakého důvodu nedočetla. Zřejmě asi z podobného důvodu, kvůli kterému jste napsala vy tento článek.
    Takže bych to viděla takto – mějme se rádi, radujme se z každého dne, užívejme si co nám život přináší, pomáhejme si, naslouchejme si, opatrujme své zdraví a zdraví svých blízkých a moc si s tím vším nelamme hlavu!
    Krásné podzimní dny!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šárko, děkuju za tento komentář. Když jsem psala tenhle článek, trochu jsem se bála, jak ho lidé přijmou, protože smýšlení lidí okolo mě (hlavně těch v Česku, v Americe je to trochu jiné zejména kvůli náboženství) je teď podobné tomu, které nabízí Marek Herman. Nepopírám, že souvislosti mezi naším tělem a hlavou, stejně jako mezi jinými věcmi, existují, zároveň ale odmítám, že každá věc/dění/pohyb se dá nějak vysvětlit. Život je pořád ještě hodně záhadný a to je na něm taky dobré ... i když těžké to přijmout. Moc Vás zdravím! Jana

      Vymazat
  3. Je to presne tak, nekdo ma proste stesti, dobre geny, jiny smulu a at se snazi jak chce, nema proste sanci. Nektere veci nedavaji vubec smysl a nedaji se kontrolovat. Jani,tohle je moc dulezity clanek!!!
    Hezky pozdrav
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, děkuji. Opakovala bych se, co jsem napsala v článků a Šárce výše.

      Vymazat
  4. Ahoj Jani, sice jsem tuhle knížku nečetla, ale s rakovinou jsem se setkala u mně, dvou velmi blízkých osob. Máš pravdu, že pořád čtu články, kde se píše, že rakovina, i další nemoci, jsou důsledkem něčeho co jsme udělali, něčeho nevyřešeného. Ale že by člověk chtěl upoutat pozornost, to slyším poprvé. Ikdyž on člověk tu pozornost upoutá se šátkem na hlavě, bledostí,vypadaným obočím atd..
    Dnešní doba je strašně rychlá, uspěchaná..
    Mám pocit, že mi rakovina klepe na dveře, protože nejím bio, raw stravu, snídám rohlík z bílé mouky, jím lepek a dokonce se napiju coca-coly..
    Člověk by měl být rád za každé ráno, kdy vstane z postele, kdy může být se svou rodinou. Každý máme tu svíčku jinak velkou a nikdy nevíme, kdy nám zhasne..
    Četla jsem knížku Hvězdy nám nepřály. Knížka byla i zfilmována, je úžasná, ale strašně uplakaná. Největší bojovník je ale Petr Hubel, z Brna. Zkus kouknout na jeho profil na FB nebo IG. Takhle by měli všichni bojovat za život...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. Petra jsem sledovala na Facebooku, musím říct, že jeho smrt mě zasáhla hodně a bylo mi to nesmírně líto. Byl to další důvod, proč jsem napsala tento článek. Petra jsem neznala, ale zrovna z postů a všeho, co publikoval veřejně, se mi zdálo, že jestli je někdo "bojovník" a zasloužil by si nemoc "porazit" (tahle terminologie je také divná), měl by to být on. Zrovna když jsem zemřel, viděla jsem nějaký článek o "vítězích" nad rakovinou a říkala jsem si, jak je to k lidem jako Petr necitlivé a nefér ... No a to, že se nemoc dává do souvislosti se vším možným mě taky zlobí. Neříkám, že některé věci vliv nemají, ale člověku se to pak vkrádá do mysli a má tendenci si všechno vyčítat, což je podle mě horší než se napít té Coca Coly - já si ji mimochodem taky občas dám.

      Vymazat
  5. A ja si zase porad lamu hlavu,kde jsem udelala chybu, ze ma moje dcera astma. Pro sve ciste svedomi jsme zacaly chodit take na psychosomatiku, ale reseni se zatim nerysuje...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zuzko, koukněte na můj článek v aktuálním vydání Moje psychologie. Je tam popsané, proč by se člověk neměl zatěžovat takovými výčitkami - právě proto, že často za věci nijak nemůže, ačkoliv některá literatura mu tvrdí opak.

      Vymazat
  6. Já sama mám s rakovinou zkušenost, nemoc mě postihla 3x.. NIKDY jsem nepřemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu. jestli žiju správně, na to snad ani nebyl čas. Člověk se zabývá úplně jinými myšlenkami a úkoly. Já jako pacient mám mraky postřehů jak reaguje zdr personál, a jak reagují blízcí nebo kamarádi.. Nikdy nezapomenu na svoji "kamarádku", jednu z nejbližších, kdy mi u postele v nemocnici řekla, že mám rakovinu z toho, že žiju sama.. bylo to tak necitlivé, že jsem ji už ani nechtěla vidět... Proč hledat příčinu rakoviny v chování, co malé děti?? čím ty se provinily? Já sama důvod vím, mám genovou mutaci.. mohou za to předci?? mám vinit je?? Ne ne... nemoc je jako loterie, někdo štěstí má a někdo ne.. samozřejmě nemyslím alkoholiky a kuřáky. tam je to jiné. lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, děkuju za komentář. Na ta slova kamarádky ani nevím, co napsat ... :( Nepíšete o tom, co jste prožila, třeba blog nebo jiné záznamy? ... Myslím na vás a přeji, ať je vše dobré! Jana

      Vymazat