06.12.17

Miminko v kině

Zhruba před dvěma týdny mě kontaktovala jedna z vás, zda-li bych nemohla uveřejnit poslední fejeton z časopisu Glanc, kde píšu o kině pro maminky a miminka. Začala si ho číst u kadeřnice, ale dostala se na řadu tak rychle, že dočíst ho nestihla.

Udělalo mi to velkou radost, a tak fejeton dávám k přečtení nejen Martině, ale i vám ostatním.

Odkaz na čtení je tady.


A pro jistotu ho dávám i sem do textu.

MAMAKINO

Když se na začátku roku schylovalo k narození mého syna, propadla jsem skepsi z očekávané samoty a stereotypu. Představovala jsem si, jak opuštěně postrkuju kočárek v prázdných ulicích na předměstí hlavního města Ameriky a moje angličtina se redukuje na obligátní "Hello, how are you? – Fine!", když náhodou někoho potkám. Těhotenská demence jako by způsobila, že jsem zapomněla, že porodím v roce 2017 a v jednom z největších měst USA, kde je tolik možností, že možná největší luxus je zůstat s miminkem doma a koukat z okna. To bych ale nesměla být tak zvědavá! A tak jsem se dnes ocitla v mamakině.

Což zní úsměvněji, než to vypadá. Ono je to totiž úplně normální kino, jenom s tím rozdílem, že se hraje v pondělí v jedenáct dopoledne, lístek stojí sedm místo čtrnácti dolarů (miminka zdarma), do sálu vjedete s kočárkem, je tam celou dobu přisvíceno, zvuk je znatelně ztlumený a na Spojené státy je tam za a, zaznamenáníhodná koncentrace poloodhalených ňader, která nikomu nevadí a za b, zaznamenáníhodná koncentrace matek. Zatímco na ulici nebo většině jiných matko – dětských míst dostávám od Bolívijek, Venezuelanek, Asijatek a babiček otázku: "Komu hlídáte?" tady se nikdo nikoho neptá. Je totiž zřejmé, že malilinkatá miminka, kterých je tu většina, protože jedině tak film prospí nebo projí, jsou jejich matek a ty si sem přišly užít něco z těch málo dnů volna, co dostaly od hodného šéfa či šéfky po porodu. Kino pro ně není únik z nudy, samoty, opuštěnosti nebo stereotypu (ty v zemi bez mateřské dovolené asi logicky moc nehrozí), ale spíš odměna a nabití energií před kolotočem, co je za pár dnů čeká: jesle – práce – jesle – domů, spát a zítra znova a takhle až do dalšího dítěte nebo do důchodu.

Vždycky jsem prohlašovala, že nechápu, proč rodiče cítí potřebu tahat miminka do kina. Myslela jsem si, že jsem si kinosálů užila dost, a ještě snad užiju. Jenže jsem doma osm měsíců a hle – stála jsem před kinem s kočárem hned v půl jedenácté, ještě bylo zavřeno! To byla první chyba: dítě mi usnulo dřív než obvykle, a protože už nespí tak dlouho, hrozilo, že jeho spánek na film nevyjde. Druhou chybu jsem udělala, že jak otevřeli, koupila jsem si malé kafe, což ovšem v téhle zemi znamená půllitrové, no a hned potom šup, další hrubka, kdy jsem s neskrývaným nadšením, jak jsem to vymákla, když jsme přišli dřív, usedla do středu kinosálu a doprostřed řady, kterou postupně obskládaly matky s kočárky, matky s autosedačkami, matky s nosičkami, šátky, dekami, hračkami a přebalovacími taškami velikosti menší garsonky. Ano –  moje dítě se vzbudilo u první reklamy. Neměla jsem pro něj žádné hračky – protože v tom fofru, abychom se vyhnuli frontě, jsem je poprvé v životě zapomněla doma, takže jsem musela improvizovat a zabavit ho ubrousky na zadek. U úvodní scény byly rozervané na miniaturní kousíčky, rozžužlané a rozházené pod sedačkou. Když jsem se tam ohnula, že je posbírám, začalo se mi chtít čurat. V mé hlavě odstartoval vnitřní dialog: Co teď? – "Jdi, teď to začalo, do konce filmu nevydržíš." – "Ale třeba vydržím." A dvě minuty poté: "Nevydržím." – "Takže jdu, ale jak?" – "Vpravo to nepůjde, tam jsou dvě autosedačky s miminy, tam se neprotáhneme." … Než jsem vymyslela, jak s dítětem v náručí přelezu sedačku o řadu výš, kde na levé straně sedí jen jedna matka, co zrovna nekojila a proplížíme se nenápadně kolem plátna na druhou stranu, Ben zkrabatil obličejík, zatnul svoje dva zuby a – jo, přesně to.

Moje kamarádka říká, že každý rodič jednou dospěje do momentu, kdy si uvědomí, že od doby, co má dítě, ho nic nevyvede z míry. Pro mě to byl možná dnešek, kdy jsem nechala naši autosedačku sedačkou, popadla páchnoucí miminko, kabelku a trojskokem nebo co to bylo překonala dvě řady, tři miminka a jejich matky, dvě obrovské tašky, složený kočárek a ocitla jsem se na toaletách, kdy jsem ovšem zjistila, že naše ubrousky leží rozervané pod sedačkou a na osušení rukou tady nejsou papíry, ale jen fukar! S chladnou vyrovnaností Audrey Hepburnové a střelhbitou likvidační reakcí jsem odmotala asi deset metrů toaleťáku, strčila pod kohoutek s vodou, namočila a proměnila zadek svého miminka z hnědozeleného zpátky v růžový. Jo a pak jsem si s ním na klíně ještě stihla stáhnout legíny, vyčurat se, zase si je natáhnout a umýt si mýdlem pěkně jednu po druhé obě ruce! Ujišťuju vás, že ve srovnání s tím jsou výkony Billie Jean King v jednom z největších tenisových zápasů všech dob a Emmy Stone, co ji hraje, naprostá brnkačka. A víte, jak to vím? Protože konec toho filmu jsem náhodou viděla. Otevřel mi mnohem víc obzorů, než jsem si myslela. J




4 komentáře:

  1. Super, taky jsem si pripadala jako nejvetsi kralovna, kdyz jsem po dvanactihodinovem letu zvladla s miminkem na prtavem zachodu toaletu jeho I svoji. A pak cista, spokojena, vy.. vysla ven s milounkym miminkem v naruci. Jo, materstvi ma rozmery, o kterych se tak casto nemluvi. A sebevedomi potom se neda popsat. Dejte mi tisic rvoucich mimin, prebalim je levackou, dejte mi v praci jakykoli nemozny ukol, zvladnu ho s usmevemna rtech. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jeste pro upresneni, bylo to stale v letadle..

      Vymazat
  2. U "trojskoku" jsem se smála nahlas, úplně to vidím! :D jsme prostě superženy, co zvládnou všechno, po takových situacích si člověk připadá jak hrdina :) doufám, že příště to proběhne klidněji a uvidíte i začátek!

    OdpovědětVymazat
  3. U "trojskoku" jsem se smála nahlas, úplně to vidím! :D jsme prostě superženy, co zvládnou všechno, po takových situacích si člověk připadá jak hrdina :) doufám, že příště to proběhne klidněji a uvidíte i začátek!

    OdpovědětVymazat