03.12.17

Jak to všechno (NE)ZVLÁDNOUT

Ačkoliv je teprve začátek prosince, můžu říct, že mám za sebou produktivní rok. V posledních týdnech se mě pár lidí ptalo, jak to všechno zvládám – dítě, vydávání zápisníků, trénink na maraton, blog. Zjistila jsem, že podléhají obrovskému omylu, který bych měla vysvětlit. 

Nestíhám to všechno
Umím být velmi výkonná a zvládám toho hodně. Ale hodně není všechno. Není to ani většina. A už vůbec to není úplně všechno. Realita je spíš taková, že většinu věcí nedělám. Tahle jednoduchá pravda mi vyvstala před očima minulý týden, když se mě moje kamarádka zeptala, kdy, jak a čím žehlím B. košile. Protože já – nežehlím. Košile vozím do čistírny a prádlo, co vyperu doma, házím na "vyžehlení" do sušičky. Pak se mě taky ptala, jak jsem udělala ten výborný humus, co jsme si daly u nás doma. Nedělala jsem ho, ale koupila v supermarketu a přesypala z plastové nádoby do dobře vypadající misky. Kterou jsem po jejím odchodu hodila do myčky. Protože nádobí, co se musí mýt v ruce, u nás nenajdete. Ale to už je další bod.

Nekupuju přidělávače práce
Křišťálové sklenice, co nesmí do myčky, měděné hrnce, ručně kované nože, dřevěné vařečky, talíře z tenkého porcelánu, co udělají parádu na Instagramu, ale k jejich mytí, sušení a péči je potřeba objednat si ještě služebnou, u nás doma nevedeme. Stejně jako nemáme jiné cool věci, například stroj na výrobu domácích těstovin (kupuju úplně netrendy sušené těstoviny v balíčku), spiralizér, pekárnu na chleba, stroj na výrobu domácí zmrzliny, pomůcky na výrobu domácího, čistě přírodního mýdla, a jiné. Všechny tyhle věci jsou krásné a líbí se mi, ale jsou zkrátka příliš složité a náročné na čas. Škrtla jsem je, protože než doma motat domácí špagety, to si radši půjdu zaběhat. Navíc, něco za něco teď uplatňuju i při práci. Pro většinu časopisů momentálně nepíšu, a místo toho mám v knihkupectví zápisníky

Jsem skromná a k sobě upřímná
Což dělá život jednodušší a tím pádem výrazně časově úspornější. Nemám ve skříni sto párů bot, takže nepotřebuju ráno půl hodiny, abych našla ty správné. Mám jich osm, takže mi stačí půlminuta. Nemám na každý den jinou kabelku, abych do ní každé ráno musela přesypávat peněženku, klíče, papírové kapesníky, věrnostní kartičky a milion dalších věcí. Nedávno jsem darovala všechny kuchařky, v nichž byly recepty obsahující víc než osm ingrediencí, přičemž o řadě z nich jsem ani neměla představu, kam by pro ně šla (sbohem, Jamie Olivere!) Na kuchyňské lince mám dva druhy čaje. Taky nemám doma laky na nehty. Bylo na čase si přiznat, že ačkoliv se mi to líbí, nelakuju si je. Nejsem totiž schopná dvacet minut nečinně čekat, než mi zaschnou. To jdu raději napsat blog. 

Nekafíčkuju
Když jsem ještě žila v Praze, byla jsem pořád obklopená spoustou lidí, známých a kamarádek. Dostávala jsem nabídky zúčastnit se spousty akcí, pozvání na kávičky s nabídkami spolupráce (kterou jsme vždycky měli probrat až na kávě, nikdy ne po telefonu) a pochopitelně na spoustu přátelského plkání. Přijímala jsem pozvání? Přijímala, protože jsem člověk, který nedokáže říct ne. Nechtěla jsem působit drsně a arogantně. Na kafe mě tak dostal skoro každý, kdo napsal. Telefony jsem zvedala každému, kdo se potřeboval vypovídat. Na chaty odpovídala během pár vteřin. Práci jsem jakž takž zvládala, ale dalšího už nic. Proplkané hodiny mě sice mrzely, ale sama jsem se nedokázala ochránit. A tak mě ochránilo až odstěhování do Spojených států. Zprvu mi bylo líto, že jsem byla hodně sama, pozvánky ustaly, na kafe mě nikdo nezval, telefony nezvonily, protože když moji známí v Praze byli vzhůru, já jsem spala a obráceně. Na druhou stranu, konečně jsem začala realizovat věci, o kterých jsem do té doby roky jen mluvila: psát blog, běhat, udělat diář, číst spoustu knížek, taky jsem se naučila vařit. Protože odmítat jsem se do teď nenaučila, dnes jsem si skoro jistá, že kdybych žila v Praze, nic takového by se mi nepovedlo.

Nechávám si pomoct
Mateřství mě naučilo využít každou volnou pětiminutovku, jak jsem o tom psala tady. Na napsání blogu, který nemá žádnou uzávěrku a můžu ho mít rozpracovaný týden, to stačí. Ale taky jsem si musela přiznat, že jestli chci udělat seriózní práci – třeba napsat rozhovor, reportáž nebo zápisník – budu potřebovat čas na nepřerušovanou činnost. Že nemůžu a nechci je dělat někde ve spěchu, když mám jen půl hodiny. To můžu vyřizovat e-maily. Ale ne posílat do tiskárny finální podobu zápisníku. Taky mi bylo jasné, že nechci usedat ke klávesnici počítače, když B. přijde večer z práce. Jsem disciplinovaná. Efektivní. A pilná. Ale v devět večer si kvůli sobě, B. a našemu vztahu přeju sednout na gauč a dát deci vína. Nakonec, proč bychom byli spolu, kdybychom většinu dní a nocí žili zvlášť? Už tak se mi toho času, co trávíme odděleně, zdá příliš. Když jsem si tohle připustila, najala jsem si pomoc. Nechodí k nám často, ale chodí tak pravidelně, abych já ukojila tvůrčího ducha, zmákla práci, co bych po nocích dělala týden, za dvě hodiny, a poté mohla s Benjamínem s čistou hlavou tančit po obýváku a v noci nepracovat. (Ale abych byla fér, některé to pořád ještě dělám. Jako třeba dneska.)   

A teď to nejdůležitější:

Mám hodné dítě
Ben je hodné, šťastné a bezproblémové miminko. Je mu jedno, kde je a s kým je. Ačkoliv prvních pár týdnů po porodu mi trvalo, než jsem si zajela nový mateřský život, pořád jsem zvládala spoustu věcí a moje ego hýkalo blahem, jak jsem dobrá. Pracovala jsem, běhala jsem, vyvařovala jsem a říkala jsem si: vždyť miminko většinu času prospí a přes den se jen tak nosí nebo mazlí a chechtá, tak co všechny ty matky mají? Jenže pak to miminko přestalo v noci spát. Naučilo se lézt. Stát. Chodit okolo nábytku. Vytahovat knížky z knihovny a hrnce z polic. Lézt do krbu. (Nezapáleného!) Na začátku listopadu po newyorském maratonu jsem si říkala, že jsem na něj natrénovala za pět dvanáct. Teď mám pocit, že bych to nezvládla. Protože konečně začínám chápat, o čem všechny ty přetažené mámy mluví, když říkají, že nemají čas. Dneska jsem se taky přistihla, že nedělám nic jiného, než že lezu po kolenou a zachraňuju. Tak jsem docela zvědavá, jak to s tou mojí výkonností navzdory bodům výše bude příští rok.

Kdy se doufám ještě lépe naučím smiřovat s tím, že:
Zanedbávám přátele
Zapomínám na narozeniny
Neodpovídám včas na maily
A už vůbec ne na zprávy na Facebooku
A nerozesílám vánoční pozdravy.

Promiňte!

A aspoň takto:
Krásný Advent!

2 komentáře:

  1. Jsem na materske, takze jednim znakem ��

    OdpovědětVymazat
  2. Mila Jani, prejeme vse nejlepsi Benjaminovi k svatku a pro Vas mam tip: jestli byste si aspon obcas rada udelala radost(a jestli se to treba B. libi), nezoufejte a-dokud jste v Cechach-nakupte si pomocnika jmenem 60 Sec Turbo Dry Top Coat od miss sporty(v regalu te znacky vedle laku na nehty:-)!

    Zdravime na Moravu,
    Lucie a Vincent

    OdpovědětVymazat