21.11.17

Proč jsem na mateřské?

Ano, mám v knihkupectví zápisníky a sem tam článek v časopise. Většinu času jsem ale matka v domácnosti, čemuž bych se před pár lety hlasitě zasmála. Mohla bych zpátky do práce, ale abych řekla pravdu, nechce se mi. S vděčností využívám toho, že zatím nemusím. Zejména proto, že:

Chci být na mateřské  
Nejvýrazněji jsem si to zatím uvědomila, když jsme na podzim chodili do kurzů kojeneckého plavání. Z deseti účastníků byly v bazénu pouze dvě maminky – já a jedna Asiatka. Všechna ostatní miminka doprovázely buď chůvy, nebo babičky. Evidentně jsem stále pod vlivem hormonů. Když jsem viděla babičky, jak se přes Skype spojují se svými dcerami a snachami, aby mohly dítěti před ponorem do bazénu aspoň zamávat z kanceláře, bylo mi úzko. Ačkoliv vím, spousta žen v USA nemá na výběr, já mám to štěstí, že na výběr mám. A vím, že s Benjamínem na plavání nechci posílat babičku ani nikoho cizího. Chci tam s ním chodit já, chci ho vozit na lodičce, chci to být já, kdo mu tam bude zpívat "Wheels On The Bus." Chci se s ním cestou z bazénu zastavit na nákup, uvařit mu domácí oběd a užít si odpoledne, kdy nic nemusíme.  

Protože chci Benjamína naučit dobře česky
Čehož důležitý předpoklad je být spolu a často na něj mluvit. Což by se těžko dalo zařídit, kdybych byla do šesti v práci a on v jeslích s anglicky nebo španělsky mluvícími vychovatelkami. Několik z vás se mě ptalo, jestli nezvažujeme třeba česky mluvící au-pair. Nezvažujeme z několika důvodů:

  • Neumím si představit, že náš už tak dost malý byt sdílíme ještě s někým dalším – cizím.
  • Bylo by mi to líto.
  • Nemáme na to. Roční náklady na au-pair se pohybují okolo 20.000 dolarů. A na to já si psaním do Čech nevydělám. (Leda že byste teď skoupili všechny zápisníky. A ani to by asi nestačilo. Ale nezlobila bych se. :) )

Protože s ním chci cestovat za babičkami a dědy  
Aniž bych chtěla vypadat jako nemakačenko, nějak se nedovedu vžít do situace, že bych se nechala zaměstnat v USA. Spojené státy jsou jediné z ekonomicky nejrozvinutějších na světě, kde zaměstnavatel podle zákona nemusí poskytnout svému zaměstnanci ani den placené dovolené. Dovolenkovou politiku si řídí samotné firmy. Funguje to často tak, že co si vyjednáte, to máte, přičemž manévrovací prostor je velmi omezený. Přiznám se, že o případu, kdy by člověk neměl ani den placené dovolené, jsem ještě neslyšela. Ale o šesti dnech volna za rok už ano. Většina našich známých má dva týdny v roce a B. nemá o moc víc. Vůbec si nedovedu představit, že na návštěvu obou Benjamínových prarodičů máme pouhých čtrnáct za rok. A to za předpokladu, že nepojedeme "na dovolenou" nikam jinam.

Protože z jeslí mám husí kůži
A to jsem zatím navštívila jen dvoje. První v blízkosti B. práce se mi líbily, než jsem zjistila, že se do nich Benjamín nemá šanci dostat. Pořadník je v tuto chvíli plný na dva roky dopředu (milá paní recepční mi poradila, ať druhé dítě zaregistrujeme nejlépe ve chvíli, kdy doma začneme mluvit o tom, že bychom ho chtěli) a přednost dostávají rodiče, což už v jeslích jedno dítě mají. Jesle navíc berou jen děti, které budou chodit od pondělí do pátku, což nechci, a cena je 650 dolarů za týden, což je mimo naše finanční možnosti. V druhém zařízením jsem si málem nafackovala, že jsem se tam vůbec šla podívat. Z malých tmavých místností v přízemí rodinného domu, kde se po dětské herně chodilo sem tam v botách z ulice (a nepřezouvaly se ani starší děti), jsem dostala záchvat klaustrofobie. Vadilo mi, že hlavní vychovatelka je Ukrajinka, která se ani po patnácti letech ve Spojených státech nenaučila pořádně anglicky. A taky že obědy pro děti nejsou připravované na místě, nýbrž dovážené. Děsilo mě pomyšlení, že bych tam Benjamína měla nechat byť pouhou hodinu, natož celý den, a ještě za to zaplatit 80 dolarů.        

Protože jsem šťastná
Mám dítě, protože jsem ho chtěla. Stejně jako chci být v něčem dobrá, dělat, co mě baví a zároveň mít doma pohodu. Mám ohromné štěstí, že se mi zatím plní všechno. Benjamín je klidné a velmi společenské miminko, kterému je jedno, jestli spí ve své postýlce, v kavárně nebo na cestách. V září jsem mu našla českou chůvu, která mi chodí vypomoct v situacích, kdy mi na rozhovor kývne Gretchen Rubin. Nebo když posíláme s Martinou do tiskárny další zápisník. Některý týden je u nás dvakrát dvě hodinky, pak několik týdnů vůbec. Pokud by to nefungovalo a musela bych se rozhovorů i všeho ostatního vzdát, udělala bych to bez váhání. Ale u Benjamína to potřeba není. Z dvouhodinovek s Radkou přijíždí v kočárku tak nadšený, až se někdy přistihnu, že trochu žárlím.

Každopádně: jsem vděčná. Vlastně za mnohem víc, než jsem schopná napsat do jednoho článku.

A s tím budu pozítří slavit Den Díkůvzdání.

Mám tam nahoru myslím za co děkovat. :)



7 komentářů:

  1. Krása! Užívej! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Je mi líto žen, které tuhle možnost nemají, a musejí své malé děti každý den dávat do jeslí, chůvě apod. Trhalo by mi to srdce. :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kazdy ma tu moznost. Je to jen otazka priorit a planovani.

      Vymazat
    2. Teda, nezlobte se, ale jakou možnost má například matka samozivitelka? To miluji když matky v domácnosti s pracujícím manželem říkají, jake možnosti mají ostatní.

      Vymazat
    3. Nezlobim. Planovani zahrnuje I to, s kym si to dite udelam, co budu studovat a jak budu pracovat, kolik si nasetrim, zda si udelam napr. rekvalifikacni kurz, cemu venuji svuj cas, jakym lidem, jake praci. Ja tohle nepisu s nohama nahore a pracujicim manzelem, nepisu to jako vysmech, spis jako podporu pro ty, kdo si mysli, ze cesta je jen jedna. Ne, je jich vic. Opravdu tady nechci vypisovat vsechny mozne scenare, jen mi prijde dulezite kriticky zkoumat ruzne varianty a rict si: slo by to takto?kolik potrebuji? Muzu neco obetovat? Mam napr kamaradky, se kterymi se muzem tocit v hlidani? Jestli ne, nenajdu podobne? Atd...

      Vymazat
  3. Mila Jano,
    vidim to stejne, ale jiste je take, jak pisete, ze ty maminky, ktere pracovat musi a moc vyberu jesli nebo chuv nemaji, jsou na tom opravdu spatne. Zivot je nekdy tvrdy a je to proste tak. Nekdo ma stesti a nekdo ne a vetsinou si za to ani nikdo nemuze. Ja znam oboji. Pracovala jsem dlouho jako vychovatelka v rodine a musim rici, ze to detem jen prospelo. Jelikoz na ne matka nemela cas, pracovne strasne zatizena. Kdyz pracovala doma, deti sedeli hodiny pred televizi...to u me neexistovalo. Hrali jsme hry, kreslili,zpivali a dovadeli... a vecer me deti nechteli pustit domu. Jako mama 2 deti jsem mela take moznost zustat do 3 let s nimi, tedy ne jen doma, brala jsem si je do prace, coz tehdy slo, protoze jsme meli svoji firmu. Hrali si pod stolem a bylo to take narocne, ale pocit dobry. Tady v Nemecku to jakz takz funguje, mist je malo, kvalita,jak kde, ale v porovnanim s Ceskem tedy tvrde a take drahe. Jeste bych rada ze sebe dostala to, aby si ceske maminy uvedomily jak se o ne stat stara , co jim umoznuje, jak dlouhou materskou maji ....ja slysim z Ceska jen narky, ktere opravdu moc nechapu.
    P.S. Benicek je kouzelny.
    Hezky pozdrav
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
  4. Dagmar, děkuji za příspěvek. Pamatuju si, jak mi jedna au-pair v USA vyprávěla, že u její rodiny to bylo hodně podobné - děti ji skoro nechtěly pustit, když odcházela večer do svého pokoje a nakonec to byla ona, které se svěřovaly skoro se vším, když už byly trochu starší, protože k mámě vůbec neměly tak důvěrný vztah. Snažím se hrát si s Beníkem, co to jde, i když někdy je to náročné, protože ono jsou to takové hry, kdy to není moc výzva - boucháme kostičkou o druhou kostičku a tak podobně. :) Jinak z Čech také slyším samé naříkání. To je prostě asi taková součást našeho charakteru či co. A také dlouhé debaty - toho jsem si všimla teď v Praze. Američané, nejen co se týká dětí, jsou hrozně věcní - všechno je vyřešeno raz dva. My hodně hodně hodně mluvíme a často vyřešeno není. :) Jana

    OdpovědětVymazat