Proč jsem na mateřské?

Ano, mám v knihkupectví zápisníky a sem tam článek v časopise. Většinu času jsem ale matka v domácnosti, čemuž bych se před pár lety hlasitě zasmála. Mohla bych zpátky do práce, ale abych řekla pravdu, nechce se mi. S vděčností využívám toho, že zatím nemusím. Zejména proto, že:

Chci být na mateřské  
Nejvýrazněji jsem si to zatím uvědomila, když jsme na podzim chodili do kurzů kojeneckého plavání. Z deseti účastníků byly v bazénu pouze dvě maminky – já a jedna Asiatka. Všechna ostatní miminka doprovázely buď chůvy, nebo babičky. Evidentně jsem stále pod vlivem hormonů. Když jsem viděla babičky, jak se přes Skype spojují se svými dcerami a snachami, aby mohly dítěti před ponorem do bazénu aspoň zamávat z kanceláře, bylo mi úzko. Ačkoliv vím, spousta žen v USA nemá na výběr, já mám to štěstí, že na výběr mám. A vím, že s Benjamínem na plavání nechci posílat babičku ani nikoho cizího. Chci tam s ním chodit já, chci ho vozit na lodičce, chci to být já, kdo mu tam bude zpívat "Wheels On The Bus." Chci se s ním cestou z bazénu zastavit na nákup, uvařit mu domácí oběd a užít si odpoledne, kdy nic nemusíme.  

Protože chci Benjamína naučit dobře česky
Čehož důležitý předpoklad je být spolu a často na něj mluvit. Což by se těžko dalo zařídit, kdybych byla do šesti v práci a on v jeslích s anglicky nebo španělsky mluvícími vychovatelkami. Několik z vás se mě ptalo, jestli nezvažujeme třeba česky mluvící au-pair. Nezvažujeme z několika důvodů:

  • Neumím si představit, že náš už tak dost malý byt sdílíme ještě s někým dalším – cizím.
  • Bylo by mi to líto.
  • Nemáme na to. Roční náklady na au-pair se pohybují okolo 20.000 dolarů. A na to já si psaním do Čech nevydělám. (Leda že byste teď skoupili všechny zápisníky. A ani to by asi nestačilo. Ale nezlobila bych se. :) )

Protože s ním chci cestovat za babičkami a dědy  
Aniž bych chtěla vypadat jako nemakačenko, nějak se nedovedu vžít do situace, že bych se nechala zaměstnat v USA. Spojené státy jsou jediné z ekonomicky nejrozvinutějších na světě, kde zaměstnavatel podle zákona nemusí poskytnout svému zaměstnanci ani den placené dovolené. Dovolenkovou politiku si řídí samotné firmy. Funguje to často tak, že co si vyjednáte, to máte, přičemž manévrovací prostor je velmi omezený. Přiznám se, že o případu, kdy by člověk neměl ani den placené dovolené, jsem ještě neslyšela. Ale o šesti dnech volna za rok už ano. Většina našich známých má dva týdny v roce a B. nemá o moc víc. Vůbec si nedovedu představit, že na návštěvu obou Benjamínových prarodičů máme pouhých čtrnáct za rok. A to za předpokladu, že nepojedeme "na dovolenou" nikam jinam.

Protože z jeslí mám husí kůži
A to jsem zatím navštívila jen dvoje. První v blízkosti B. práce se mi líbily, než jsem zjistila, že se do nich Benjamín nemá šanci dostat. Pořadník je v tuto chvíli plný na dva roky dopředu (milá paní recepční mi poradila, ať druhé dítě zaregistrujeme nejlépe ve chvíli, kdy doma začneme mluvit o tom, že bychom ho chtěli) a přednost dostávají rodiče, což už v jeslích jedno dítě mají. Jesle navíc berou jen děti, které budou chodit od pondělí do pátku, což nechci, a cena je 650 dolarů za týden, což je mimo naše finanční možnosti. V druhém zařízením jsem si málem nafackovala, že jsem se tam vůbec šla podívat. Z malých tmavých místností v přízemí rodinného domu, kde se po dětské herně chodilo sem tam v botách z ulice (a nepřezouvaly se ani starší děti), jsem dostala záchvat klaustrofobie. Vadilo mi, že hlavní vychovatelka je Ukrajinka, která se ani po patnácti letech ve Spojených státech nenaučila pořádně anglicky. A taky že obědy pro děti nejsou připravované na místě, nýbrž dovážené. Děsilo mě pomyšlení, že bych tam Benjamína měla nechat byť pouhou hodinu, natož celý den, a ještě za to zaplatit 80 dolarů.        

Protože jsem šťastná
Mám dítě, protože jsem ho chtěla. Stejně jako chci být v něčem dobrá, dělat, co mě baví a zároveň mít doma pohodu. Mám ohromné štěstí, že se mi zatím plní všechno. Benjamín je klidné a velmi společenské miminko, kterému je jedno, jestli spí ve své postýlce, v kavárně nebo na cestách. V září jsem mu našla českou chůvu, která mi chodí vypomoct v situacích, kdy mi na rozhovor kývne Gretchen Rubin. Nebo když posíláme s Martinou do tiskárny další zápisník. Některý týden je u nás dvakrát dvě hodinky, pak několik týdnů vůbec. Pokud by to nefungovalo a musela bych se rozhovorů i všeho ostatního vzdát, udělala bych to bez váhání. Ale u Benjamína to potřeba není. Z dvouhodinovek s Radkou přijíždí v kočárku tak nadšený, až se někdy přistihnu, že trochu žárlím.

Každopádně: jsem vděčná. Vlastně za mnohem víc, než jsem schopná napsat do jednoho článku.

A s tím budu pozítří slavit Den Díkůvzdání.

Mám tam nahoru myslím za co děkovat. :)