Můžu se radovat, kde druzí trpí?

Můžu se radovat, kde druzí trpí?

Na dovolenou na Havaj jsem si s sebou přibalila knihu "Všechny jejich lži", která nelichotivě popisuje život v současných Spojených státech. Už jsem ji četla jednou, ale z různých důvodů jsem se k ní chtěla vrátit. 

Autor Tuvia Tenenbom se v rámci své expediční cesty po Státech vydává i na Havaj, a přestože svůj čas tráví na jiném ostrově než těch dvou, které jsem poznala já, v jednom se celkem shodneme: že celkem nedaleko ráje plného palem, vyhřátého písku, modré vody, nablýskaných resortů, bazénů končících takřka na hraně s oceánem a drahých steakových večeří leží Havaj plná bezdomovců, co živoří na pláži, v autech, na parkovištích a ve stanech. Myslela jsem si, že za pět let ve Spojených státech jsem si na bezdomovectví, co je člověku denodenně všude na očích, zvykla. Ale pletla jsem se. Je to právě naopak. Zbavená denních povinností a v kontrastu s dovolenou na jednom z nejdražších míst světa jsem si zoufalství lidí bez adresy a budoucnosti uvědomila ještě výrazněji. A to z Tenenbomovy knížky dobře vím, že ze skutečného pekla, kdy tisíce lidí na tropickém souostroví živoří v k tomu určených kempech, jsem neviděla nic. 

I tak mi ten pohled trhal srdce. Několikrát jsem na ostrovech nemohla večer usnout, myslela na lidi, co k večeři neměli nic, seděli s dětmi na ulici a co nemají moc na výběr, kam se jejich život bude ubírat dál. Protože je jednoduché říct, ať jdete pracovat, když máte školu, když máte boty, ve kterých do té práce dojít. Je jednoduché kroutit v hotelu u bohatého snídaňového bufetu hlavou nad lidmi, co se zabydleli v blízkosti aktivní sopky, když je to pravděpodobně jediný levný kus země, kde si mohli dovolit postavit aspoň jakous takous střechu nad hlavou.   

Když jsme jednou večer seděli v restauraci a dostávala jsem na stůl krevety a spoustu jiných vybraných mořských pochoutek, přišla jsem si neuvěřitelně špatná: znamená to, že i já se teď zařazuju po bok lidí, co svým utrácením přiživují nevysvětlitelnou drahotu místa, které pomalu přestává být pro běžné lidi k žití? Podepisuju se i já na osudu lidí z ulice? Když pak jakási nazdobená dáma vedle nás vracela fondant, protože z něj čokoláda vytekla dřív, než do něj píchla vidličkou, přišlo mi to absurdní. Nebo těch cavyků, že hotelový bazén je dnes o stupeň chladnější, než slibuje hotelový management? To snad ne! Na druhou stranu, měla jsem na Havaj najet, do bazénu nelézt, v restauraci nejíst, snažit se dámu přesvědčovat, ať se rozhlédne kolem, že její rozteklý fondant je úplně banální a nedůležitý?

Jenže, co ve srovnání s utrpením (a je vlastně docela jedno jestli je to bezdomovectví, nemoci nebo válka) je nebanální a podstatné? Na Havaji jsem si říkala, že o co jsem rozhořčenější na to, jak vypadá současný svět, o to je možná důležitější nerezignovat na svůj běžný život a všechny jeho maličkosti: poděkovat a usmát se na obsluhu hotelu, co mi ráno odnese talíř od snídaně, šestdvacetkrát zvednout ze země dudlík, snažit se být milá na B., i když rýpe máslo zprostředka a ne pěkně od okraje a mě to zlobí, že má smysl dělat svoje zápisníky a psát, i když to nikomu nezachrání život a nezmění svět, nebo hodit dolar kytaristovi před restaurací, i když je to jenom JEDEN DOLAR … Nemá cenu říkat, že ve světě vší té bídy nic nemá cenu. Ale je to někdy zatraceně těžké! 

A nevyčítat si vedle té bídy radosti svého života je možná ještě těžší. Aspoň pro mě – těžko říct, jestli podobné myšlenky někdy napadají i tu paní s fondantem. 

Vy to máte jak?