01.06.18

Můžu se radovat, kde druzí trpí?

Na dovolenou na Havaj jsem si s sebou přibalila knihu "Všechny jejich lži", která nelichotivě popisuje život v současných Spojených státech. Už jsem ji četla jednou, ale z různých důvodů jsem se k ní chtěla vrátit. 

Autor Tuvia Tenenbom se v rámci své expediční cesty po Státech vydává i na Havaj, a přestože svůj čas tráví na jiném ostrově než těch dvou, které jsem poznala já, v jednom se celkem shodneme: že celkem nedaleko ráje plného palem, vyhřátého písku, modré vody, nablýskaných resortů, bazénů končících takřka na hraně s oceánem a drahých steakových večeří leží Havaj plná bezdomovců, co živoří na pláži, v autech, na parkovištích a ve stanech. Myslela jsem si, že za pět let ve Spojených státech jsem si na bezdomovectví, co je člověku denodenně všude na očích, zvykla. Ale pletla jsem se. Je to právě naopak. Zbavená denních povinností a v kontrastu s dovolenou na jednom z nejdražších míst světa jsem si zoufalství lidí bez adresy a budoucnosti uvědomila ještě výrazněji. A to z Tenenbomovy knížky dobře vím, že ze skutečného pekla, kdy tisíce lidí na tropickém souostroví živoří v k tomu určených kempech, jsem neviděla nic. 

I tak mi ten pohled trhal srdce. Několikrát jsem na ostrovech nemohla večer usnout, myslela na lidi, co k večeři neměli nic, seděli s dětmi na ulici a co nemají moc na výběr, kam se jejich život bude ubírat dál. Protože je jednoduché říct, ať jdete pracovat, když máte školu, když máte boty, ve kterých do té práce dojít. Je jednoduché kroutit v hotelu u bohatého snídaňového bufetu hlavou nad lidmi, co se zabydleli v blízkosti aktivní sopky, když je to pravděpodobně jediný levný kus země, kde si mohli dovolit postavit aspoň jakous takous střechu nad hlavou.   

Když jsme jednou večer seděli v restauraci a dostávala jsem na stůl krevety a spoustu jiných vybraných mořských pochoutek, přišla jsem si neuvěřitelně špatná: znamená to, že i já se teď zařazuju po bok lidí, co svým utrácením přiživují nevysvětlitelnou drahotu místa, které pomalu přestává být pro běžné lidi k žití? Podepisuju se i já na osudu lidí z ulice? Když pak jakási nazdobená dáma vedle nás vracela fondant, protože z něj čokoláda vytekla dřív, než do něj píchla vidličkou, přišlo mi to absurdní. Nebo těch cavyků, že hotelový bazén je dnes o stupeň chladnější, než slibuje hotelový management? To snad ne! Na druhou stranu, měla jsem na Havaj najet, do bazénu nelézt, v restauraci nejíst, snažit se dámu přesvědčovat, ať se rozhlédne kolem, že její rozteklý fondant je úplně banální a nedůležitý?

Jenže, co ve srovnání s utrpením (a je vlastně docela jedno jestli je to bezdomovectví, nemoci nebo válka) je nebanální a podstatné? Na Havaji jsem si říkala, že o co jsem rozhořčenější na to, jak vypadá současný svět, o to je možná důležitější nerezignovat na svůj běžný život a všechny jeho maličkosti: poděkovat a usmát se na obsluhu hotelu, co mi ráno odnese talíř od snídaně, šestdvacetkrát zvednout ze země dudlík, snažit se být milá na B., i když rýpe máslo zprostředka a ne pěkně od okraje a mě to zlobí, že má smysl dělat svoje zápisníky a psát, i když to nikomu nezachrání život a nezmění svět, nebo hodit dolar kytaristovi před restaurací, i když je to jenom JEDEN DOLAR … Nemá cenu říkat, že ve světě vší té bídy nic nemá cenu. Ale je to někdy zatraceně těžké! 

A nevyčítat si vedle té bídy radosti svého života je možná ještě těžší. Aspoň pro mě – těžko říct, jestli podobné myšlenky někdy napadají i tu paní s fondantem. 

Vy to máte jak?  


2 komentáře:

  1. Raduj se i presto ze vidis chudobu. Kdyz si to uvedomis tak vetsina lidi na svete se ma nejspis hur nez my tady v USA. To ale neni nase vina a zaroven proste neni v nasich silach zaridit, aby tihle lidi treba nemeli hlad. Je to krute, ale proste lze pomoct jen urcitemu poctu lidi a zustane jich spousta bez toho aniz bysme si vsimli ze potrebuji pomoc. Jak napriklad vnimas cesty do Asie / Afriky / chudsich zemi, pokud obcas jezdis? My jsme byli jen jednou ve Vietnamu a manzel treba kvuli zminenemu uz do Asie nechce jet, proste ma podobny pocit jako ty, nedela mu to vubec dobre. Me to taky nedela dobre videt chude deti pobihat kolem a vedet ze v zime nemaj ani boty a jdou ve snehu x mil do skoly. Je to hruza, rve mi to srdce, ale co s tim muzu udelat? muzu dat penize tomu jednomu nebo dvema kteri zrovna behaj kolem, ale co ti ostatni? je jich tam mnohem mnohem vic a prijde mi to hrozne nefer, ze ostatni nedostanou nic, protoze o nich ani nevim. Proste se ridim takovym vnitrnim pravidlem, pomuzu kdyz muzu, ale nemuzu zachranit vsechny.

    Jeste k ty Havaji - my jsme na Big Islandu zazili ten pohled z druhe strany a mozna i proto nijak netouzim se na havaj vratit a dala bych prednost narodnim parkum na mainlandu. Bydleli jsme na plazi ve stanu, v kempu pro chudsi, ale bohuzel tam byl taky trochu bordel a hlavne nekteri obyvatele nevypadali zrovna privetive. Clovek nevedel jestli jde o rozumne lidi nebo nejake vyvrhele, co chlastaj a delaj bordel. Tak trosku v tom duchu se nesla cela dovca na Big Island. Vubec jsme se nesetkali s tim resortovym rajem, ale jen s tim kontrastem jak neco proti mainland USA nefunguje. Sluzby nejsou jak bylo slibene, neporadek, nejistota co je to za lidi (dobri / spatni), rangeri, kteri nas posilali na x milovy trek kde urcite uvidime tekouci lavu a na jejim konci nic nebylo a sedel tam dalsi ranger, ktery nas posilal zpet (vazne ty informace nemel uz ten prvni ranger, ktery nam tu turu vrele doporucil pred vsim ostatnim?). Za me proste zklamani i kdyz vim, ze to asi chtelo trochu lip naplanovat a nespolehat se tolik, ze to bude fungovat jako ve zbytku USA.

    OdpovědětVymazat
  2. Mila Jani,
    tak ja osobne tolik bidy kolem sebe nezazila, jiste i tady v Nemecku jsou chudi a to nejen uprchlici. Samozrejme jinak chudi nez ve slamech, tak treba nektere deti chodi hladove do skolky a maji opravdu hlad protoze doma nedostanou najist. Nedavno vysla statistika, ze v Nemecku vyrusta kazde 5 dite v chudobe. Tak spis podporuji ty organizace, ktere se o to staraji tady. Loni byl manzel jako dobrovolnik se zubari v Sambii v Africe a pracoval od slunka do slunka v malem provizornim hospitalu a ospravoval protezy domorodcum. Nemeli take nic, ale vyzarovalo pry z nich uplne jine stesti a vdecnost za vsechno, ceho se jim dostalo, ktere my nezname. Bydleli v ubohych chatrcich a nemeli nic, presto cely den zpivali a smali se. Vubec to nechci zlehcovat, ale nekdy je ta jednoduchost ziti, stesti a radost ze zivota hodne blizko. Oni v tom vyrostli a neznaji to jinak. Presto je to nespravedlive a my s tim nic neudelame. Ale myslim, ze to, ze uz o tom vubec premyslime je dulezite. My muzeme jen ve svem okoli pomoci, neco dat na sbirky pro chude, setrit planetu. A i kdyz se vzdame vseho, nic se na svete nezmeni. Tak mejme radeji radost ze zivota a budme vdecni, za to, kde jsme se narodili.
    S tim maslem u B. mam to same doma jiz leta s mym muzem.
    Zasmala jsem se od srdce, ze to nerozciluje jenom me. :-)))
    Mejte se krasne
    Dagmar

    OdpovědětVymazat