15.07.18

Jak hledat radost, když je vám smutno?

Na nějakou dobu jsem se odmlčela. Ale protože mi v posledních pár dnech přišlo několik pochvalných a povzbudivých e-mailů ohledně mého psaní, asi bych měla vysvětlit proč. 


Několikrát během svého pobytu ve Spojených státech, vlastně vždycky, když mi telefon zazvonil v nějakou podivnou dobu, jsem se obávala, co se dozvím, až ho zvednu. Co se stalo? Hlavou mi pokaždé proběhly všechny tragické zprávy, co jsem zaslechla v médiích za posledních pár hodin: jak lidé kolabují horkem, nehody, nemoci. Zkrátka všechno to, co nechcete slyšet, a už vůbec ne, když žijete šest tisíc kilometrů od domova a z jakýchkoliv důvodů se tam nemůžete okamžitě rozjet. Pokaždé, až na dva případy, jsem se děsila zbytečně. Jedna nepříjemná zpráva mě zastihla v listopadu 2016, kdy si na chvilku poležel v nemocnici můj bratr, a druhá letos na konci června, kdy jsem se dozvěděla, že je nemocná moje maminka.

Když mi to řekla, udělalo se mi mdlo a můj život se to úterní ráno zřítil do chaosu. Najednou jako by na ničem nezáleželo: jestli budeme vůbec vstávat, jíst, jestli obléknu sebe, dítě, odpovím na e-mail, vyperu, budu něco dělat, tvořit, jestli pověsím článek na blog … Pod vlivem té hrozné zprávy se mi všednodenní život zdál tak zbytečný jako jsem to ještě nezažila. Byl a je to pro mě tak neznámý stav, že do teď vlastně moc nevím, co s tím, a snažím se z něj najít cestu ven.  

Když jsem před dvěma lety dopsala Zápisník radosti, moje kamarádka mi řekla, že "se mi to raduje, když mám v životě úplně všechno". Jinými slovy: je jednoduché juchat kvůli teplým ponožkám na nohách, když jsem zdravá, je mi v životě zrovna moc dobře a nemám na co si stěžovat. Ale je to zatraceně těžké, ne, vlastně to nelze, tvrdila, když je člověku zrovna zle a nemá chuť do ničeho, ani do věcí, které by třeba pomohly. Dala mi najevo, že můj zápisník je hezká věc pro lidi, kteří nemají v životě starosti. Ale pro lidi, kteří strádají, jsou moje mininávody na radost až dětinsky naivní a jsou k ničemu. (Stejně jako má člověk kapacitu řešit počet lajků na Facebooku až ve chvíli, kdy má zajištěné základní životní funkce a střechu na hlavou, i schopnost radovat se z maličkostí vychází z toho, že je člověku primárně dobře, říkala.)

To podle mě je i není pravda. 

Když je člověku dobře, je určitě snazší všímat si dalšího dobrého a pozitivně smýšlet o světě kolem sebe. A naopak. 

Poslední dny, ve kterých hodně ležím a prázdně zírám do stropu, si ale uvědomuju, že se o tom ale vážně dá přemýšlet i tak, jak říkají psychologové. To znamená, že my sami jsme těmi, kdo aktivně ovlivňují poměr příjemných a nepříjemných emocí a myšlenek. Jednoduše tím, že si do každého dne ty pozitivní sami přidáváme a záměrně vyměňujeme to špatné, co se nám žene do hlavy. I kdyby to měla být jen milionkrát opakovaná mantra, co si teď ordinuju já: "zase bude dobře". A tímto pomáháme roztáčet kola tím správným směrem. (Mimochodem: Moje maminka je mi v tom nejlepším vzorem!)

Uvědomila jsem si ale ještě jednu věc. 

Ačkoliv je mi smutno, drobné radosti z mého života nezmizely. Je ale o hodně náročnější si jich všímat. A možná ještě náročnější je přijmout fakt, že jejich trvání je ve srovnání s negativními věcmi výrazně kratší: maminčina nemoc je léčitelná, ale bude to trvat dlouho. Když jsem na ni na ni zapomněla, večer na Den nezávislosti, trvalo to chvililičku: když se fascinující ohňostroj potkal s přítomností nejlepších přátel, s dobrým jídlem, tak akorát vychlazeným vínem, extrémně klidným Benjamínem, který se spořádaně držel za ruku, prstem mířil na oblohu a fascinovaně zíral na svůj první velký ohňostroj … Byla to vteřina. Nebo možná tři. 

Proto jsem si dala za úkol vycházet těmto drobnostem vstříc, objevovat je a zapisovat ještě pečlivěji než do teď.  


3 komentáře:

  1. Dobrý den Jani, moc děkuji za Váš článek a přeji hodně sil a zdraví mamince a celé Vaší rodině.Díky Vašemu článku jaem si uvědomila spoustu věcí Měla jsem taky náročné období, kdy jsem podstoupila 2x neuspešně IVF, do toho se vyhrotily rodinné vztahy a prakticky mě hodily přes paluvu nejbližší kamarádky z dětství kvůli tomuto sporu.Moc děkuji za Váš úžasný blog.Opatrujte sr.

    OdpovědětVymazat
  2. Taky žiju v USA a to jak jste popsala ty pocity, kdy vám zvoní mobil s evropským (českým) číslem v nezvyklou hodinu - to jste vystihla přesně. Už jen to pomyšlení, jak je člověk na dálku ještě víc bezmocný, bolí téměř fyzicky.
    Držím vaší mamince palce aby se uzdravila a vám přeju, ať těch důvodů k radosti máte co nejvíc.
    Těším se na další články.
    Z.

    OdpovědětVymazat
  3. Mila Jani, rikala jsem si, ze jsem od Vas uz dlouho nic necetla.Mamince i Vam posilam energii a drzim palce ��

    OdpovědětVymazat