30.08.18

Doják: Rozloučení s bytem

Dneska jsme se rozloučili s bytem, kde jsme s B. prožili skoro pět let. Nikdy bych nečekala, že ve mně kousek plochy potažené koberci, ke které jsem vždycky měla spoustu výhrad, vzedme tolik emocí. 

Ještě minulý týden jsem si moc nepřipouštěla, že se budeme stěhovat a náš život se tak zásadně změní. Celý odsun do Turecka se mi zdál spíš jako delší výlet, a byt v USA jako základna, kam se budeme vracet. Tuto iluzi podporoval hlavně fakt, že byt vypadal až tohoto pondělka pořád stejně a spousta věcí v něm, třeba hrnky na čaj nebo sprchový gel, stály na místě, kam patří. Jenže pak se u dveří objevila parta silných mužů z Mexika a během dvou hodin se to všechno změnilo. Najednou jsem seděla na prázdném koberci, ve kterém zůstaly otištěné nohy našeho jídelního stolu, nepřítomně zírala z okna a došlo mi, že něco, o čem už dlouho vím, že se stane, se teď doopravdy děje. 

Tenhle byt byl mým parťákem celou dobu života ve Spojených státech. Pomáhal mi uvědomit si, kam patřím a byl to jeden z mantinelů, ve kterých plynul můj život. Tady jsem přestala být Benešovská a začala být LeBlanc, nasmažila hromadu řízků, udělala svůj nejlepší guláš. Tady jsem dřepovala, když jsem trénovala na maraton, napsala většinu esejů do školy, rozmrazovaly jsme si s mojí nejlepší kamarádkou ledové nohy u krbu, tady jsme se s B. choulil na pohovce při sledování seriálů na Netflixu. Tady jsem zírala na pozitivní těhotenský test, těhotněla, tady mi praskla voda, sem jsem přinesla svého syna, tady udělal první kroky. V tomhle bytě jsou zážitky, moje zatím nejlepší roky, živé vzpomínky, doba, která už se nikdy nevrátí. Možná proto na něm tak lpím, chtěla bych, aby tu zůstal, a s ním i můj život takový, jako byl do teď. Jako bych tím, že všechno zůstane na svém místě, chtěla sama sebe oklamat, že v mém životě se nic nemění. 

A taky mám vůči němu trochu výčitky, že odcházím jinam a že už se tam vlastně i těším, i když je to byt a vím, že je mu to úplně jedno. Stejně jako je mu jedno, že už zítra do něj vstoupí jiná parta chlapíků z Mexika, která v něm vytrhá koberce, rozmontuje kuchyňskou linku, vyhodí staré spotřebiče a promění ho k nepoznání ... 

I am not crying, you are crying.   
(Já nepláču, to vy pláčete.)

   

5 komentářů:

  1. Ten zivot nas porad nekam vede, jedny dvere se zavrou, druhe se otevrou... Zmena je zivot a nekdy je to i dost smutne a tak muzeme jen doufat, ze na te druhe strane dveri nas ceka novy a stejne hezky.
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ano. Já doufám, věřím a těším se. Ale těch emocí kolem loučení se asi nikdy zbavit nedokážu. :)

      Vymazat
  2. Paní Dagmar to napsala moc krásně! Zdravím do Německa a děkuji.
    Jarmila

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mila pani Jarmilo, i ja moc dekuji a drzim vsechny palce!!!
      Hezky pozdrav
      Dagmar

      Vymazat