14.09.18

Radost "mít svoji kavárnu"

Jsme v Ankaře teprve týden, ale myslím, že jsem už jsem našla kavárnu, kam budu chodit psát. Líbí se mi tady z mnoha důvodů: dá se sem dojít pěšky, mají tu rychlou wifi bez hesla (to se mi zatím zdá docela rarita), knihovnu a především se tady vevnitř nesmí kouřit a přísně se to dodržuje – což je ještě větší rarita. 

Zmiňuju to proto, že už dlouho uvažuju nad tím, jak můj způsob psaní prošel během života ve Spojených státech zajímavou proměnou. Většinu prvního roku za mořem jsem lidi na volné noze ťukající do notebooků v kavárnách nechápala. Měla jsem pocit, že v kavárenském ruchu se nedá pořádně soustředit. Navíc po extrémně schůzkově a společensky nabitém životě v Praze jsem ráda byla asociálem, co se zvedá od obrazovky a kvapně převléká z pyžama až když zachrastí klíče v zámku. 

Toto je moje oblíbená kavárna v Merrifieldu ve Virginii
Už si přesně nevzpomínám, kdy se to stalo, ale jednoho dne mi té samoty přišlo nějak příliš. Jak mě tiché stěny domova vždycky uklidňovaly, najednou mě začaly tížit. Toužila jsem být mezi lidmi, v hluku, chaosu, kde se pořád něco děje, kde na mě sem tam někdo promluví a kde se budu cítit blíž  zemi, v níž se nacházím. Když jsem si tenkrát v jedné kavárně objednala první cappuccino a začala psát článek, byla jsem překvapená z toho, jak snadno mi to šlo. Líbilo se mi koutkem oka pozorovat, co se děje kolem mě, občas se zaposlouchat do konverzace, krátce se pozdravit s lidmi, s nimiž jsme se tam potkávali. A přitom jsem neměla pocit, že by mě to odvádělo od práce. Spíš se mi zdálo, že syčení kávovaru a hluk v pozadí fungují jako inspirace a taky jako záchranná síť, abych se necítila tak hrozně sama.  

Od té doby jsem začala kavárenskou činnost provozovat několikrát týdně. Krátce po porodu jsem pak do kavárny vyrazila i s Benjamínem, který si na rozdíl od domácí postýlky v ruchu fantasticky a dlouho pospal. Vytvořili jsme si rutinu, která nám zůstala. Když jsem v americké kavárně krátce před odjezdem do Turecka dopsala poslední řádek svojí knihy a můj kavárenský kamarád Bernard mě přátelsky obejmul na rozloučenou a shledání, možná poprvé za pět let jsem si přestala vyčítat tři dolary padesát za cappuccino, které jsem tam pravidelně nechávala. 

V zemi, kde jsem byla dlouho cizí, kde jsem neměla přátele, jistotu ani řád, byla návštěva kavárny takový záchytný bod každého mého dne – něco, na co jsem se mohla spolehnout. Byl to přístav v rozbouřených vlnách, kde mi za mé peníze dali kávu, která byla vždycky stejně dobrá a kde jsem potkávala lidi, které osobně moc neznám, ale kteří mi zlepšili den. Bylo to místo, kde jsem se dozvěděla tipy na skvělé restaurace, mateřské kluby, kde se mi nejlépe dařilo uchopit myšlenky a dát je na papír, kde jsem o trochu lépe vstřebávala špatné zprávy včetně té o nemoci maminky anebo kde jsem prostě jen seděla u kafe a byla na chvíli v bezpečí před světem tam venku.  

V Ankaře to zatím cítím stejně. 

A tak v Arabica Coffee (ta na úvodním obrázku), zatímco Benjamín spí v kočárku, píšu tento blog.

Někdo na kafe? :)

2 komentáře:

  1. Mila Jano, tak to ja zase tak neumim, sama do kavarny. Ne ze bych byla nejaka bojacna, ale nevydrzim to tam dlouho. Sedim chvilku, vypiji kafe a jdu. Ze bych tam pracovala, to si jeste nedovedu predastavit. Asi bych byla hodne rozptylena ruchem okolo. Nejak si to nedovedu vychutnat, ale motivace z Vaseho clanku me treba dokope to znovu zkusit, zustat dele a treba tam take poznam nove mile lidi.
    To je parada, tesim se moc na Vasi knizku. A to kafe bych si teda rada dala :-))
    Mejte se moc fajn
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
  2. Dagmar, zdravím a kávu třeba někdy v Ankaře. :) Jinak díky vašemu komentáři jsem si uvědomila, co jsem možná měla do článku dopsat: já v kavárně umím dobře pracovat, odpovídat na e-maily atd., to jde skoro samo. Ale třeba jak dojde na čtení, tak to nic moc. Párkrát jsem si do nějaké vzala knížku, že to je jako to ono, můj sen, jak strávit chvilku volna. A pak jsem se přistihla, jak vlastně moc nečtu, zírám kolem dokola, poslouchám konverzace a přečetla jsem všeho všudy třeba pět stránek ... :) Ale ono to taky má svoje kouzlo. Běžte to zkusit a dejte vědět. :) Jana

    OdpovědětVymazat