13.01.19

Američanky v legínách, Turkyně v eleganci

Když jsme žili ve Spojených státech, mnohokrát se mi stalo, že mi lidé pochválili hezké oblečení. Několikrát se mě dokonce ptali, proč chodím tak nastrojená a učesaná třeba i na pobíhání po městě nebo odpolední barbecue. Přitom jsem na sobě většinou měla jen docela obyčejné, pečlivě vyžehlené šaty a jednu ze svých dvou kabelek. Prostě nic, co by si zasloužilo zvláštní pozornost, kterou jsem vyvolávala.  

V Turecku jsem teď pozornost vyvolala také, když jsme v sobotu později odpoledne vyrazili do restaurace. Měla jsem na sobě hezké džíny, bílou košili a zimní boty na podpatku. Univerzální kousek, nic originálního, ale taky nic, za co bych se musela stydět. Zatímco ve Spojených státech by to bezpochyby stačilo na několik pochvalných slov o eleganci s francouzským nádechem, v Turecku se na mě hosté v restauraci dívali s úšklebkem a jistým pohrdáním. Džíny? V sobotu vpodvečer? Tady? Pravda je, že když jsem se rozhlédla kolem, po všech těch ženách v jednom zajímavějším outfitu než druhém, potiscích, kostkách, hot pants, volánech, výstřizích, originálních kabelkách, perfektních linkách, červených rtěnkách, po všech těch mužích, hezkých košilích, zadcích v padnoucích kalhotách a naleštěných botách, prostě v tom nejlepším, co mají ve skříni, najednou jsem se styděla. Tak moc, že když jsem šla na toaletu, šla jsem těsně kolem stěny, kde byla největší tma, abych nemusela projít ozářeným středem restaurace. Rozhodně nešlo o nejobyčejnější podnik ve městě, ale zdaleka ani o nejluxusnější.  

V Turecku si toho každopádně všímám čím dál častěji. Pokud jde o oblékání, ať už lidé preferují jakýkoliv styl, ženy chodí zahalené nebo méně, nosí se tu řekněme slušná sebeprezentace, uhlazený obličej a upravené vlasy. To myslím obecně, nejen v sobotu vpodvečer. V Americe se slušná sebeprezentace mnohdy přehlíží, a v mnoha případech, nejspíš díky jejich proslulému sebevědomí, se dokonce vydává za ctnost. "Jak vypadám a co si lidi řeknou?" Pche, ať si řeknou, co chtějí, já jsem já, vlastní/úžasná/originální osobnost, takže klidně můžu chodit po ulici v pyžamu, na brunch v legínách z ranní jógy a do restaurace v military kapsáčových kraťasech a trekových botách s bílými ponožkami vytaženými do půli lýtek.   

To jen takový malý kulturní postřeh z víkendu. 

5 komentářů:

  1. Tohle je dost zajímavá úvaha a ještě před pár lety bych nevěřila, že je to pravda! :) Pod tlakem instagramu, kde jsem vídala ty nejvíc "cool" Američanky, oblečené do nejzajímavějších outfitů, jsem jednoduše nečekala, že je v reálném životě budu potkávat ve věcech, ve kterých já chodím maximálně cvičit.
    Přijde mi to hodně zajímavé i z toho důvodu, že v Americe je obrovský výběr oblečení za pár šupů a "krásně/upraveně" by tam mohl vypadat opravdu každý. Asi v tom bude skutečně hrát roli americké sevědomí - taky bych ho občas špetku potřebovala! :)
    Věřím, že tenhle turecký zážitek musel bý nepříjemný, pozitivní zase je, že už víte, jak si na večer lidé dávají záležet a alespoň máte důvod vytáhnout koktejlky, které ve skříni měsíce čekaly na příležitost :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kim, děkuju za komentář. No já právě taky ne! Vždycky jsem měla Američanky za naprosté ikony módy, protože ... protože časopisy, seriály, sociální sítě atd. A pak jsem přijela a tohle! Ikony módy chodily tak maximálně po Manhattanu, jinde jsem kolikrát potkávala naprosté nepřístojnosti a totální ignoranství slušnosti. Je to zajímavé, ale to sebevědomí v tom podle mě roli hrát bude. A docela velkou. Zkuste se doma poptat a dát vědět. Jinak všiml si toho i můj muž, který měl v restauraci taky džíny (tmavé) a košili, ale žádný jiný muž tam džíny neměl. :)

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Oblékání Američanů (nebo spíš Američanek) mimo metropoli NYC mi připravilo nejeden kulturní šok. Já byla v Praze zvyklá nosit sukně, šaty a podpatky prakticky pořád a to i když to po mně nevyžadoval pracovní dresscode. Cítila jsem se tak dobře a nikdy jsem tím příliš nevybočovala. Co bydlíme ve Státech se můj šatník proměnil značně. Sukně sice nosím pořád často, ale mé oblíbené pouzdrové jsem vyřadila úplně, stejně tak všechno co mělo nějaký lesk nebo až příliš připomínalo snahu o eleganci. Prostě jsem neunesla být neustále středem pozornosti, byť z pozitivního důvodu... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě pobavilo! Ale naprosto chápu, je pravda, že já jsem se v USA dost přestala stydět. Najednou jsem se odvážila vyjít třeba nenamalovaná s vlasy v šíleném neupraveném culíku nebo taky v legínách do supermarketu. To bych v Praze neudělala ... :) A několikrát jsem se byla převléknout do něčeho "trochu horšího", protože se moje pouzdrové šaty lidem v mém okolí zdály na danou akci příliš. Takže chápu! Ale prosím, nevzdávejte to, těch legín, mikin a nevkusu je tam příliš, musíme to trochu rozbíjet. :))

      Vymazat