Američanky v legínách, Turkyně v eleganci

Když jsme žili ve Spojených státech, mnohokrát se mi stalo, že mi lidé pochválili hezké oblečení. Několikrát se mě dokonce ptali, proč chodím tak nastrojená a učesaná třeba i na pobíhání po městě nebo odpolední barbecue. Přitom jsem na sobě většinou měla jen docela obyčejné, pečlivě vyžehlené šaty a jednu ze svých dvou kabelek. Prostě nic, co by si zasloužilo zvláštní pozornost, kterou jsem vyvolávala.  

V Turecku jsem teď pozornost vyvolala také, když jsme v sobotu později odpoledne vyrazili do restaurace. Měla jsem na sobě hezké džíny, bílou košili a zimní boty na podpatku. Univerzální kousek, nic originálního, ale taky nic, za co bych se musela stydět. Zatímco ve Spojených státech by to bezpochyby stačilo na několik pochvalných slov o eleganci s francouzským nádechem, v Turecku se na mě hosté v restauraci dívali s úšklebkem a jistým pohrdáním. Džíny? V sobotu vpodvečer? Tady? Pravda je, že když jsem se rozhlédla kolem, po všech těch ženách v jednom zajímavějším outfitu než druhém, potiscích, kostkách, hot pants, volánech, výstřizích, originálních kabelkách, perfektních linkách, červených rtěnkách, po všech těch mužích, hezkých košilích, zadcích v padnoucích kalhotách a naleštěných botách, prostě v tom nejlepším, co mají ve skříni, najednou jsem se styděla. Tak moc, že když jsem šla na toaletu, šla jsem těsně kolem stěny, kde byla největší tma, abych nemusela projít ozářeným středem restaurace. Rozhodně nešlo o nejobyčejnější podnik ve městě, ale zdaleka ani o nejluxusnější.  

V Turecku si toho každopádně všímám čím dál častěji. Pokud jde o oblékání, ať už lidé preferují jakýkoliv styl, ženy chodí zahalené nebo méně, nosí se tu řekněme slušná sebeprezentace, uhlazený obličej a upravené vlasy. To myslím obecně, nejen v sobotu vpodvečer. V Americe se slušná sebeprezentace mnohdy přehlíží, a v mnoha případech, nejspíš díky jejich proslulému sebevědomí, se dokonce vydává za ctnost. "Jak vypadám a co si lidi řeknou?" Pche, ať si řeknou, co chtějí, já jsem já, vlastní/úžasná/originální osobnost, takže klidně můžu chodit po ulici v pyžamu, na brunch v legínách z ranní jógy a do restaurace v military kapsáčových kraťasech a trekových botách s bílými ponožkami vytaženými do půli lýtek.   

To jen takový malý kulturní postřeh z víkendu.