Rok bez plánů a předsevzetí: Je to chyba?

Rok bez plánů a předsevzetí: Je to chyba?

Jsem docela v rozpacích, když si posledních pár dnů prohlížím některé blogy plné plánů, cílů, seznamů, kalendáře nacpané zážitky, odhodláním jet na plný plyn a předsevzetími. A uvědomím si, že já jsem si na letošní rok nepořídila ještě ani diář! Já! Která si ho každý rok pro jistotu kupovala už v srpnu, předvyplňovala nejpozději kolem Mikuláše a minimálně v hlavě žila s aspoň jakous takous představou následujícího roku nebo spíš dvou.  

Jsem z toho nesvá, protože nevím, co to znamená: 

Dosáhla jsem většiny věcí, které jsem chtěla, a najednou mi dochází nápady, o čem snít a co chtít?

Nebo si konečně na chvilku právě sahám na lehkost bytí, kdy nemám pocit, že musím honit zážitky, úspěchy, cesty a stačí mi prostě žít?

Zdá se mi, že do jisté míry je pravda obojí.

V mém životě se v posledních letech odehrává všechno, co bych chtěla. Ano, už nebudu tenistka, co nad hlavu zdvihne wimbledonskou trofej ani si mě nevšimne žádný běžecký trenér s tím, že by ze mě mohl udělat olympijskou vítězku ve sprintu na sto metrů, což jsem si taky kdysi představovala. (Bylo mi 15.) Ale velké a zároveň jakž takž realistické sny, které jsem měla naplánované tak nějak minimálně do šedesáti a ani si nebyla jistá, jestli se někdy splní, se mi plní už teď: zkusila jsem si život v cizině, jsem máma, napsala jsem knihu, uběhla jsem dva maratony, podívala se na Havaj, například. Jsem za to vděčná, ale vyvstává z toho zajímavý problém: Co bych měla chtít teď? Prodat 100 tisíc knížek? Milion? Prodat knihu do Ameriky? Napsat další? Běžet třeba ultramaton? Odstěhovat se na čas na Měsíc? :) Samozřejmě, pořád mám drobné sny, třeba najít jednou odvahu ochutnat ústřice, přečíst po dlouhé době básnickou sbírku nebo se naučit pořádně plavat, ne s hlavou nad vodou jako paní radová a občas si pohrávám s myšlenkou, že mít knihu přeloženou do angličtiny by bylo příjemné. Seznam jiných velkých snů, než mít zdravou rodinu a dobře vychovat svého syna, ale momentálně nemám. A někdy mě napadá, jestli to v pětatřiceti není ne snad chyba, ale škoda? Obzvlášť když se přistihnu, jak mě děsí čas. Týden za týdnem utíká a já si jen tak – někdy více, někdy méně spokojeně – vegetuju. 

Méně spokojeně často kvůli tomu, že kolem sebe, teď na začátku roku speciálně, pořád slyším jak bych měla chtít víc, říkat na všechny příležitosti ano, mít sny, co mě přesahují, dělat věci, co mě trochu děsí, jet na tisíc procent, cestovat, co to jde, protože jinak hrozí, že prožiju nevyužitý rok a marný život. Obvykle stačí, abych ve chvílích spokojenosti klikla na sociální síť a buch, jsem ztracená a obalí mě zvláštní neklid, jako by mi něco unikalo, jako bych automaticky prohrávala, když "jen" sedím na parketách, po padesáté odříkávám "Vařila myšička ..."

Shodou okolností jsem v tomto rozpoložení včera narazila na zajímavý rozhovor Petra Ludwiga s Václavem Dejčmarem, kde řešili něco podobného. A došli k závěru, že když chvíli nebudeme mít "velké cíle", nestane se vůbec nic. Život je nastavený tak, že se pořád něco děje a když ho budeme poznávat takový, jaký je, rozhlížet se, ochutnávat, přemýšlet, bude zajímavý i bez velkých cílů. Václav Dejčmar tomu říká cesta alchymisty. A záleží podle něj jen na tom, jestli se na ní právě teď cítím dobře. Což, to cítím a jsem spokojená. Jenom si spokojenost evidentně neumím plnohodnotně užít. 

Tak že by přece jen novoroční předsevzetí pro rok 2019? 

:)