O lásce

Jak se blíží konec roku, mám zase tendenci udělat si aspoň trochu pořádek v počítači, mailech, přebrat fotky, knížky, projít výpisky a doplnit si sem na blog, co mám kde po souborech nebo po papírech. Moc mě baví, že výpisková kategorie má zvyšující se návštěvnost, člověk má pak mnohem větší chuť ty poznámky dávat dohromady. Takže dnes další kousek! Našla jsem ho v knize "Možnosti milostného románu" (vydalo nakladatelství Host a k dispozici už je i e-kniha), kterou právě čtu. Recenzi připravím brzy, zatím tedy alespoň pasáž, kterou si zakládám jako jednu z oblíbených.

"V oné podivné úzkosti, jež se stane údělem každého člověka, jakmile vyroste z dětských let a začne tušit, že osaměle a bez překlenujících vztahů jde v ústrety jedinečné smrti, v té podivné úzkosti, již lze vlastně už nazvat bázní boží, hledá člověk druha, s nímž by ruku v ruce kráčel k temné bráně, a když ho zkušenost poučí, jak nesporně slastné je ležet s jinou bytostí v posteli, myslí si, že by to nadmíru horoucí spojení pokožky mohlo vytrvat až do rakve: ač tedy leccos vypadá odporně, neboť se to odbývá na nevyvětraných a hrubých prostěradlech, a kromě toho si člověk také může myslet, že děvčeti jde jen o to, aby měla na stáří muže, který by se o ni postaral, nikdy nezapomeňme na to, že každá bytost, ať je třeba jízlivá a přízemní a má nažloutlou pokožku a v zubech vlevo nahoře nápadnou mezeru, že ta bytost navzdory mezeře v zubech volá po lásce, která by ji navěky ochránila před smrtí, před smrtelnou úzkostí, jež denně vždy znovu za nocí padá na opuštěné spící stvoření, úzkost, jež je obstupuje a olizuje jako plamen, už když se svléká jako teď zrovna slečna Erna: odložila vyrudlý červený sametový živůtek a shodila tmavozelenou soukennou sukni a spodničku."

Hermann Broch, Náměsíčníci