Ta zvláštní radost "bytí v karanténě"

Na to, že mám každou chvíli porodit, v Turecku promořeném koronavirem a prakticky sama, se minimálně sama sobě jevím obdivuhodně odhodlaná a klidná. Když jsem přemýšlela nad důvody, čím to je, jeden mě uhodil do očí před chvíli při sezení na balkoně – jediném místě, kam kvůli zákazu vycházení (o víkendu platí v Turecku pro všechny, jinak pro děti do dvaceti let a pro starší 65 let) můžu vystrčit paty - a hledění do naprosto prázdného parku pod naším domem: po extrémně dlouhé době nemám strach, že něco zmeškám. 

Určitě už jste slyšeli o fenoménu FOMO – "fear of missing out". FOMO je strach, že něco v životě prošvihnete. Že zatímco si doma vaříte večeři, stříháte si nehty na nohou nebo popáté stíráte zapatlanou podlahu, lidé kolem zažívají něco mnohem úžasnějšího a strhujícnějšího. Život v cizině a ve velkém městě, tím spíš s mojí povahou, energií a novinářskou zvědavostí, je velká příležitost pro všemožné verze FOMO. Všechna ta místa, která jsem ještě neviděla, zajímavé akce, přednášky, kuchařské, keramické a jiné kurzy, filmy, projekce, zážitky, procházky, kavárny k vyzkoušení, témata k psaní by teď ještě umocňoval blížící se porod a obavy z toho, že po něm si toho příliš nevychutnám. "Teď nebo nikdy", říkala bych si nejspíš a ještě vteřinu před porodem se nezastavila. 

Teď nic z toho nemůžu, a tak to ani nepostrádám. Nesedím na balkoně s výčitkou, že venku je nádherně, a tak bych se možná měla jít procházet a něco si vyfotit do parku, kde je to teď na jaře výjimečné. Nevařím večeři s myšlenkou, jestli jsem si neměla najmout chůvu a jít ještě aspoň jednou s B. do restaurace a pak do kina. Když si čtu, nemám pocit, že je to možná chyba, protože kvůli tomu teď chybím "na té skvělé akci", o které si píše půlka mé sociální bubliny na sítích a já silně znervózním pokaždé, když tam kliknu. Nemám strach, že mi něco utíká a nemám nutkání to rychle napravovat. Po dlouhé době jsem "u toho", co je doopravdy důležité a tady a teď – sedím na balkoně, koukám na západ slunce a po očku sleduju, jak se mi mele břicho – a po dlouhé době jsem u toho naprosto bez postranních úmyslů a pochybností, jestli bych náhodou neměla dělat ještě něco nebo být někde jinde. To znamená užívám si to naplno. Přála bych si napsat, že jsem si to takhle hezky zařídila sama. Jenže to bych lhala. Tuhle radost mi zařídila skoro celosvětová karanténa.