Okamžik radosti: Západ slunce je možná kýč, ale stejně nás pořád uchvacuje

Po obrázcích dětí mám ve svém mobilu nejvíc fotek západů slunce. A z našeho balkonu fotím pořád další a další. Dokonce jsem se včera přistihla, že dny do odjezdu z Turecka teď odpočítávám podle toho, kolik západů slunce ještě uvidím a kolikrát si sednu večer na balkon, až děti zalehnou. 

Málokdy jsem přitom na balkoně sama. Západ slunce často zvedne z gauče i B., který se do romantické nálady jinak příliš nenoří. A téměř nikdy nechybí na balkoně aspoň jeden z našich sousedů. 

Tohle kouzlo západu slunce mi připadá fascinující. Zejména ve spojitosti s tím, že o něm a zejména o jeho fotkách, máme tendenci tvrdit, že je to kýč - a přitom ho máme plné mobily. Uvědomila jsem si to před pár hodinami, když jsme se procházeli po přímořské promenádě na jihu Turecka vlastně s jediným cílem – vidět a vychutnat si západ slunce nad mořem. Stejný nápad přitom měly davy Turků: přinést si deku, koláč, plynový hořák, aby si mohli udělat čerstvý čaj a dívat se ...  a fotit. Když pro mobil v jednu chvíli sáhli i tři hipsteři, a dokonce kvůli němu na chvíli odložili cigaretu, napadlo mě, jaký je to zvláštní paradox doby, ve které máme všechno a kdy je nám málokterý jedinečný zážitek dost dobrý. A pak sedíme na balkonech, plážích, v parcích a uchvacuje a dojímá nás něco tak automatického, co se navíc opakuje každých čtyřiadvacet hodin.