LONG STORY SHORT: Vědomí konce

Oč je tento rok horší na zprávy, prožitky, komplikace všeho druhu, o to lepší je na knížky. Natrefila jsem letos na nádherné věci, o nichž můžu bez nejmenších pochybností prohlásit, že se zařadily mezi knihy mého života. Cosi jako čtenářský deníček dávám do sekce "Co čtu", kde se můžete inspirovat, a pokud se společně potkáváme ve čtenářském vkusu, věřím, že se vám můj výběr zalíbí. Nejlepší kousky pak vybírám do téhle rubriky "Long Story Short", kde jsem si dala za úkol zúžit mnoho a mnoho založených stránek a podtrhaných vět do pouhých tří výpisků, které mě nejvíc oslovily. 

U Vědomí konce to byl obzvlášť těžký úkol: zakládala jsem barevnými papírky o sto šest, protože tohle je jedna z těch knížek, kdy se vám při čtení skoro na každé stránce rozpíná srdce i mozek. Každá věta mi přišla výjimečná, obohacující a naprosto zásadní nejen coby pro čtenářku, ale i pro člověka, který se pokouší cosi psát. Ačkoliv po přečtení Vědomí konce nevím, jestli to má ještě vůbec cenu?! Abych to shrnula, Vědomí konce je kniha o životě. Zase tak moc se v ní neděje. Šedesátiletý Tony Webster vzpomíná na své mládí, dospívání a na svůj život. V některých vzpomínkách se rochní, jiné potlačuje, hodně filozofuje o tom, co to znamená selektivní paměť a ... hodně přemýšlí o životě. Mám ráda knížky, kde člověk musí dávat pozor, přemýšlet, kde se moudrost skrývá v každé větě a kde když jsem dočetla větu úplně poslední, měla jsem chuť začít číst ještě jednou, tentokrát pozorněji. Což píšu s plným vědomím toho, že Vědomí konce je kniha mimořádně depresivní, na první pohled (nebo přečtení mých výpisků) tedy nic, co vás resuscituje v situaci, ve které se právě všichni nacházíme. A přesto se tak stane – zrelativizuje to, co se právě děje, tím, jak pojímá celý život a vzpomínky na něj. Ale hlavně je to knížka, kterou se musíte zaobírat, ve které se musíte hnípat, jak to vlastně autor myslel a jestli jste to správně pochopili (nebo to na sebe jenom vztahujete?), což vám nedovolí myslet na nic moc jiného. Ať se vám líbí tak jako mně. Nemáte zač a tady ty tři pasáže, které se mě dotkly. 

"Když je člověk navíc mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, již bude čelit sám bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky. Jak se učí novým emocím, které čas přináší. Zjišťuje například, že jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek -, může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví. Jak zněl ten citát, který Adrian tehdy použil? "Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost pamětí stýká s nedostatečností historických pramenů." 

"Pořád čtu spoustu historických knih a s běžnou směsicí strachu, obav i opatrného optimismu jsem samozřejmě sledoval veškeré oficiální dějinné události, k nimž za mého života došlo: pád komunismu, paní Thatcherovou, 11. září, globální oteplování. Nikdy jsem však na ně nenahlížel stejně jako na události ve starém Řecku či Římě, nebo jako na Britské impérium či říjnovou revoluci v Rusku. Nikdy jsem jim totiž tak úplně nedůvěřoval. Možná se cítím bezpečněji s dějinami, o nichž už panuje víceméně obecná shoda. Nebo jde možná zase o tentýž paradox: historie, která se nám odvíjí přímo před nosem, by měla být zcela průzračná, a přesto se nám nejvíc ztrácí v mlhách. Žijeme v čase, který nás ohraničuje a určuje. A čas má přece měřit dějiny, že? Pokud ho ale nedokážeme pochopit, pokud nedokážeme pojmout záhyby jeho rytmu a pohybu, jakou naději asi máme, že pochopíme jeho historii – včetně toho našeho drobného, osobního, většinou nezdokumentovaného úseku?"
...
"Za mlada se nám zdá, že na středí věk vypadá každý, kdo překročil třicítku, a komu je přes padesát, vyhlíží téměř starobyle. A čas, jenž kolem nás plyne, nám pak potvrdí, že jsme se příliš nemýlili. Ty drobné věkové rozdíly, které nám v mládí připadaly tak zásadní a tak zjevné, se postupně zahlazují. Nakonec všichni patříme do stejné kategorie těch, kdo už nejsou mladí."

"Kdosi jednou prohlásil, že z celých dějin má nejradši ta historická období, kdy se všechno hroutilo, neboť to znamenalo, že se rodí něco nového. Můžeme tuhle myšlenku smysluplně uplatnit i na naše osobní životy? Zemřít, když se rodí něco nového – i když to "něco" je naše nejvlastnější já? Protože stejně jako náš dříve či později zklamou všechny politické a historické změny, zklame nás nakonec i dospělost. A stejně tak sám život. Někdy mě napadá, že cílem života je smířit nás s jeho konečnou ztrátou tím, že nás udolá. A tím nám dokáže – bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá – že sám o sobě není takové terno, jak se povídá."

💙


Foto: Stanley Kubrick, Showgirl, 1949. Muset of the City of New York