"Goodness gracious, nahatej!" aneb první zkušenosti s bilingvismem

Benjamín mluví. Dal si na čas, tři a půl roku, ale mluví, a ve dvou jazycích, ačkoliv čeština k mé nelibosti zaznívá podstatně méně. Ale abych byla spravedlivá a mohla být hrdá, zase docela často správně vyskloňovaná. Jako třeba před chvílí: "Going back to hotelu." (Jedeme zpátky do hotelu.) 

Nedá se říct, že by byl Benjamín až do teď němý, to ani náhodou. Teprve posledního čtvrt roku ale mluví tak, že se mu dá i něco rozumět a že to zvládnou i jiní lidé než maminka. Třeba že k oblíbenému "Benjamin do it" přidá i to, co by chtěl udělat –  "take hračky", "do koše", "hug" a že místo "ňam, ňam" říká "snídat" a podobně. Vtip je v tom, že si libovolně vybírá slova z obou dostupných jazyků podle toho, která si buď jednoduše pamatuje nebo je pro něj snazší je vyslovit, ačkoliv ta výslovnost je všelijaká, případně si některá slova nebo části vět úplně vymýšlí. To pak rychle mumlá různé shluky písmen "amenu lu ju" a uprostřed věty nebo na konci vykřikne to podstatné: "v marketu!", "don’t know!", "mami a bejby Oudžej domů!", "Bye!" 

Benjamínovo míchání češtiny a angličtiny je ohromným přínosem pro obě části rodiny. Česká se učí anglicky, a tak česká babička zřejmě nikdy nezapomene, že "come and see" ("kam end sí", maminko :)) znamená "pojď a podívej se", americká už po třech týdnech a mnoha rozpačitých pohledech na zalévání stromů a keřů zase ví, že "čurat" znamená, aspoň jak jí velí americká výchova, rychle hledat toaletu, jinak vnouček začne být frustrovaný, vyřeší to po svém a se staženými slipy a kalhotami pak bude běhat kolem a opakovat: "Goodnes gracious, nahatej!" Mně evropské zalévání zeleně nevadí, ostatně sama ho teď v covidové Americe, kde je stále zavřená většina záchodů v sítích rychlého občerstvení, dost často praktikuju. Ostatně kdyby někdo náhodou viděl něco, co nechtěl nebo neměl, i to by můj chlapeček domluvil – "peace""mír" přece, lidi zlatý! Že za tím následuje "koupit" (protože please pes, Lego, chleba), tomu už nikdo nerozumí, takže by to jako mírové gesto vyznít mohlo. 

Benjamín učí česky nejen svoje babičky a dědy, ale školí také svého tatínka. Ten už si v českých restauracích díky synovi nemusí objednávat jen "jedno pivo", ale může se rozšoupnout a poprosit o "vodu", "čaj", "ovesnou kaši", "maso", "rybu", nebo se nechat nasměrovat na toaletu magickým souslovím "boban, honem". Výrazně pokročil i ve znalosti dopravních prostředků: letadlo, autobus, mašinka, tramvaje, vlaky, uměl by zřejmě zavolat pomoc, kdyby se nám něco vznítilo v domě -  "hóží, hóží" a bez problémů byl popsal, že ten požár je "oheň velikej", a tedy by to mělo "lítat"

Je to vrcholně zábavné, ačkoliv někdy je mi těžko, když slyším, jak moje dítě, s nímž jsem strávila dva a půl roku doma, preferuje angličtinu. Třeba svého bratra po ránu sice pozdraví česky: "Ahoj Oučku, jak se máš?", ale pak už jede víceméně angličtina: "Look, Oučku, going to grandma and grandpa!" Jako správná perfekcionistka a milovnice mateřštiny jsem si pro své děti vysnila "plný bilingvismus". Chtěla bych, aby kluci skvěle zvládali angličtinu i češtinu, a to nejen mluvit, číst a psát, ale taky porozumět textu, třeba v novinách, kriticky myslet, moct srovnávat a tím pádem si vybrat: kde chtějí hledat informace, kde chtějí studovat, kde chtějí žít. 

Od narození Benjamína praktikujeme v naší rodině metodu OPOL neboli jeden rodič, jeden jazyk včetně večerního čtení: já zásadně české knížky, B. anglické a když nám je Benjamín předá obráceně, vysvětlíme mu, proč "mama a dada tohle nečtou". Pravda je, že jak jsem psala v knížce, dost těžko se mi na to zvykalo. Po porodu jsem měla touhu všechno kolem sdílet, nechtěla jsem vyřadit B., svoje rodiče ani jeho a kolikrát ani lidi, které jsme potkávali třeba na hřištích, a tak jsem překládala jako šílená. Postupně to ale vyšumělo, naštěstí, jelikož s dvěma dětmi a při momentálním žití z kufru si to nedovedu vůbec představit, i když někdy je mi trochu trapně a tato tendence se ve mně znovu vzedme: neměla bych přece jen ... ? Ne, neměla, jen ať se rodina učí. 

Co chci ale ještě říct, že angličtina samozřejmě dominuje přirozeně. Nejen ve světě, ale i v naší domácnosti, kde já s B. mluvím anglicky, a minimálně následující tři roky v Malajsii budou kolem kluků mluvit anglicky i všichni ostatní: učitelé ve školce, případná chůva, vedoucí plavání, na kterého bych Benjamína ráda zapsala. Navíc je to tak, že zatímco angličtina plyne přirozeně, já se o zapojení češtiny v naší domácnosti musím snažit. Například musím si utřít ruce od mouky, odejít od vaření, kojení, skládání prádla a pokud jede televize, přepnout program, aby Prasátko Peppa mluvilo česky nebo přemluvit Benjamína, že dnešní večerníček nebude "Sponge Bob", ale "Pohádky o mašinkách", protože večerníčky přece střídáme. B. je od začátku stoprocentně pro, aby oba kluci byli bilingvní. Ovšem vzhledem k tomu, že teď i s lekcemi od Benjamína ovládá v češtině asi dvacet slov a české hláskování zvládne maximálně u "Pat a Mat", aby ho dokázal bez chyb napsat do vyhledávače na YouTube a spustilo se správné video, nemůžu očekávat velké aktivní zapojení. 

Tak jsem vás chtěla trochu rozesmát, trochu si postěžovat a možná se taky poptat, kdo vychováváte nebo už jste vychovali bilingvní dítě, jak jste to udělali, abyste udrželi oba jazyky, když jeden je světový a druhý je pro deset milionů lidí, aby to nebylo příliš "na sílu" a děti to braly přirozeně. Každopádně do budoucna zřejmě budu mít postaráno nejen o zábavu, ale i o to, čím zaplním volný čas.