Začátek v novém domově: Karanténa v hotelové cele

Malajsie zavřela svoje hranice 16. března. Kdo nemá malajské občanství nebo permanentní pobyt, do Malajsie od jara nesměl. A zatím stále nesmí. U nás byla situace trochu jiná, protože jsme cestovali na diplomatickou misi. I tak ale bylo dlouho všechno nejisté. Že doopravdy odletíme, jsme se dozvěděli vlastně až v polovině října, kdy nám prostřednictvím B. práce malajská vláda poslala dopis, že naší rodině je vzhledem k diplomatické misi cesta povolená. Definitivně se to ale rozhodlo vlastně až na letišti, kde nám zaměstnanci Qatar Airways detailně zkontrolovali dokumentaci a vydali nám palubní vstupenky.    

Cítila jsem se v tu chvíli zvláštně privilegovaně. Jako se ostatně cítím už tři měsíce, kdy si létám po světě jako by se nechumelilo. Abych byla fér: když jsme na začátku srpna odlétali z Turecka, bála jsem se, co nás čeká. Necítila jsem se nezodpovědně, jak se mě pár kamarádů ptalo. V Turecku jsme dodržovali docela přísnou karanténu, byli jsme doma a kdyby nám to B. práce umožnila, byli bychom tam dál. Jenže to se nestalo, a tak jsme v podstatě neměli na výběr. Věřím, že jsme naším nuceným cestováním nikomu neublížili, a protože jsme už poněkolikáté negativní, jsem si jistá, že nikdo neublížil nám. 

A všichni v rouškách. My pochopitelně taky. Na cestě do Kuala Lumpur dokonce v rouškách a ochranných štítech. Nepatřím mezi lidi, kterým rouška vadí. Ale až v letadle po tolika hodinách mi došlo, jak nepříjemná je asi pro lidi, kteří ji musí nosit pořád. O štítech ani nemluvě. Byla jsem vděčná, že aspoň ten jsem si po startu mohla sundat. Je to proto, že letadla jsou poloprázdná nebo dokonce prázdná. Spojem z Dauhá do Kuala Lumpur nás letělo asi dvacet, z toho patnáct diplomatů na americkou a kanadskou ambasádu. Z nějakého záhadného důvodu jsme ale na všech letech, co jsem za posledního čtvrt roku absolvovala, tento nevyjímaje, seděli vždycky v jednom chuchlu uprostřed. Že by se aerolinky domluvily na nějakém plánovaném promořování? A propos: když dojde na to, že bychom si měli nasadit kyslíkovou masku, je nutné, abychom si nejdřív sundali roušku, říkaly letušky coby dodatek k bezpečnostním instrukcím natočeným v době, kdy se ještě mohly scházet filmařské štáby. Prázdná letadla každopádně přinášejí několik výhod: celé řady byly prázdné, takže jsme si z nich na dlouhých letech mohli udělat postele, nedošlo vegetariánské jídlo, ačkoliv jsem si ho zapomněla objednat, alkoholu bylo víc než kdy jindy a ke kávě jsem dostala místo jedné malé čokoládky rovnou patnáct. 

Malajsie má k dnešnímu dni (31.10.) 30 899 nakažených a 249 úmrtí při počtu obyvatel 31,5 milionů lidí. To se mi zdálo skoro jako vymyšlená čísla, takové pokračování turecké pohádky, ovšem jenom do doby, než jsem v úterý ráno vystoupila z letadla a viděla, proč tomu tak je. Malajské letiště bylo úplně prázdné, tedy když nepočítám asi třicet lidí oblečených od hlavy k patě v protiachemických kombinézách a potápěčských brýlích. Ještě před příletem jsme si museli na telefon nainstalovat vládní aplikaci s QR kódem. Úspěšnou instalaci nám zkontrolovali jako první. Bude nás trasovat pro případ, že bychom porušili karanténu nebo se dostali do kontaktu s nakaženým. Během karantény se do aplikace musíme každý den přihlásit a odpovědět na pár jednoduchých otázek: Máme některý z následujících symptomů? Setkali jsme se s nakaženou osobou? Zůstáváme tam, kde zůstávat máme? ... 

Než jsme se vůbec rozkoukali, každý včetně dětí dostal růžový náramek se jménem a datem zahájení karantény – ten nám z rukou a dětem z nohou slavnostně odstřihnou poslední den, kdy nás znovu otestují. První testy – docela bolestivý výtěr z nosu i z krku - jsme všichni včetně půlročního Olivera zdarma absolvovali už na letišti ve speciálně zřízeném centru, kde bylo všechno, stoly a židle a odpadkové koše nevyjímaje, zabalené v ochranných látkách. Bez testů a bez roušek by nás nepustili ani ke kufrům. Ty jsme stejně dostali až po hodině a půl po všech imigračních, administrativních a zdravotnických procedurách. Jako poslední jsme se ve speciálně zřízeném centru potkali s dobrovolníky, kteří nám z košíku nabídli malou igelitovou tašku a v ní svačinu – džus, sušenku a cosi na způsob muffinu. Zpod roušky pak bylo slyšet, že nám děkovali, že jsme to zvládli a přáli "good luck".  Po dvaceti hodinách cestování jsme pak konečně dostali svoje zavazadla – i když jen na chvilku. Než jsme nastoupili do auta, které nás odvezlo do karanténního hotelu, vzali si je ještě vojáci, naházeli je na jednu hromadu a před nástupem do auta je hojně postříkali dezinfekcí, včetně Oliverova kočárku, mojí kabelky a Benjamínova krtkobatůžku. 

Karanténní hotel jsme si nevybrali, ale přidělila nám ho americká ambasáda. Než jsme se ubytovali, znovu nám změřili teplotu, museli jsme vyplnit dotazník s otázkami, odkud přijíždíme, na jakých letištích jsme přestupovali a jestli jsme se v uplynulých čtrnácti dnech potkali s někým, kdo byl nakažený (nebo měl podezření na nákazu) koronavirem. Recepce byla oblepená letáky s tématem koronaviru a výjimečný pocit nasazení v tažení proti pandemii dokonal portýr, který naše kufry právě vytažené z auta znovu postříkal dezinfekcí a držadla pro jistotu ještě dvakrát přetřel v dezinfekci napuštěným ubrouskem. "Vítejte v Malajsii a uvidíme se 10. listopadu," byla poslední věc, kterou nám řekl, když jsme se dopravili do čtrnáctého patra, kde jsme se na čtrnáct dnů zamkli v pokoji s odpočítáváním (1413) a s výhledem na náš budoucí byt. 

#10daystogo