LONG STORY SHORT: 5 nejlepších knih roku 2020

S koncem roku jsem se jala probírat fotky, vzpomínat na dobré seriály a filmy, co jsem viděla, vrátit se ke knížkám, které jsem přečetla. Dneska tedy o knihách. Stihla jsem jich 55, za což jsem vděčná, ačkoliv kolikrát jsem zvládla jen pár stránek a můj to-read list se rozrostl tak, že rovnováhu už asi nikdy nenajdu. Ale což. Většina knížek, které jsem letos přečetla, byly hezké. Celkově si ale svůj knižní rok 2020 budu pamatovat jako ten, kdy jsem objevila snad nejvíc pokladů. Přinesly mi víc než jen radost. Mám pocit, že mě rozvinuly osobnostně, jako psavce, že jsem díky nim o kousíček lepší mámou. Mám z nich dobrý pocit a dávám si je sem jako připomenutí, s čím lze přečkat asi jakoukoliv krizi. Tady to je. A protože o všech podrobně píšu zde, ať se neopakuju, rozhodla jsem se v rekapitulaci dát ke každé jeden úryvek, který se mnou nejvíc pohnul. 

Moje kniha roku
Hanya Yanagihara - Malý život
"Nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří mají pocit, že láska k dítěti je jaksi nadřazená láska, smysluplnější, významnější a velkolepější než jiná. Necítil jsem to tak před Jacobem a po něm taky ne. Je to však jedinečná láska, neboť je to láska, jejímž základem není tělesná přitažlivost ani rozkoš, ani intelekt, nýbrž strach. Nevíš, co je strach, dokud nemáš dítě, a možná právě proto se necháváme svést k domněnce, že je to mocnější láska, protože ten strach sám je mocnější. Každý den než tvojí první myšlenkou "Miluju ho", nýbrž "Jak je mu?". Svět se ze dne na den přenastaví na překážkovou dráhu plnou děsů. Držel jsem ho v náručí, čekal na přechodu a myslel jsem si, jak je absurdní, že by moje dítě, jakékoliv dítě, mohlo doufat, že tenhle život přežije. Zdálo se to stejně nepravděpodobné jako přežití všech těch pozdně jarních motýlků - víš, těch malých bělásků -, které jsem někdy vídal kmitat ve vzduchu, jen milimetry od toho, aby se rozmázli o přední sklo." 

Druhé místo: 
Julian Barnes: Vědomí konce
"Když je člověk mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky. Jak se učí novým emocím, které čas přináší. Zjišťuje například, že jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy - ať už v podobě slov, zvuků či fotek - , může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví. Jak že zněl ten citát, který Adrian tehdy použil? "Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů."

Největší překvapení: 
Alain de Botton: Lekce z lásky
"Když jsme se toho večer vraceli do Londýna, byl jsem vyčerpaný, unavený ze všech rozdílů mezi světem Chloeina dětství a tím mým. Příběhy z její minulosti i jejich dějiště mě okouzlily, ale taky mi připadaly děsivé a bizarní, všechny ty roky a zvyky, než jsem ji potkal, které však byly součástí její identity jako tvar jejího nosu či barva jejích očí. Primitivně nostalgicky se mi stýskalo po povědomém prostředí, připomínal se mi rozvrat, které obnáší každý vztah - úplně nový člověk, kterého máte poznávat, kterému se předkládáte, na nějž si zvykáte. Snad mě na chvilku zachvátil strach při pomyšlení všechny rozdíly, které u Chloe najdu, všechny ty chvíle, kdy ona bude jedno a já druhé, kdy náš světonázor nepůjde smířit. Hleděl jsem z okna na wiltshirskou venkovskou krajinu a jako bezprizorné dítě jsem toužil po někom, komu bych mohl cele porozumět, u něhož bych již měl zvládnuté výstřednosti jeho domu, rodičů a minulosti." 

Největší "objev" nového autora a způsobu psaní:
Karl Ove Knausgärd: Můj boj - Zamilovaný muž
"Venku pořád sněžilo, teď trochu mírněji. Myslel jsem na to, že za dva dny budu zase sedět ve své pracovně, a projel mnou záchvat radosti. Třeba by si Ingrid mohla Vanjdu brát ne pouze na dva, ale na tři dny v týdnu? Po ničem jiném jsem vlastně v životě netoužil. Chtěl jsem mít klid a chtěl jsem psát. ... Být sám a pracovat s textem. Víc jsem nepotřeboval. A pak ty drobné okamžiky, jež s sebou práce přinášela: zapnout kávovar, slyšet, jak jím protéká voda, cítit vůni čerstvě překapané kávy, stát ve tmě na dvoře, zatímco ostatní ještě spí, pít kávu tam a přitom vykouřit svou první ranní cigaretu. A zpátky nahoru a pracovat, zatímco světlo v prostoru mezi domy je stále jasnější a ruch v ulicích narůstá." 

Nejlepší "nachytřovací knížka o rodičovství: 
Phillipa Perry: Kéž by to naši četli 
"Ale ten vnitřní hlas může být pěkně štiplavý. Sem tam si asi říkáte věci jako: "To není nic pro mě!" nebo "Nemůžeš hned každému věřit!" nebo "Je to k ničemu, nejsem dost dobrá, měla bych to vzdát, vždycky to udělám špatně, jsem tlustá!" ... Dávejte si dobrý pozor na tento svůj vnitřní hlas. Nejenže má obrovský vliv na váš současný život, ale také postihne život vašich dětí. Bude je ovlivňovat a budou podle toho posuzovat sebe i ostatní ... Proto se teď snažím dělat věci, které mi můj hlas našeptává, že bych dělat neměla."


Jako je vaše "kniha roku"? 


Foto k textu: Barbora Svobodová