Trochu, nebo vůbec?

Minulý měsíc jsem v rámci jedné internetové výzvy zkusila vydržet jedenadvacet dní bez cukru. Od porodu Olivera nebyl den, kdy bych neměla v puse několik sladkostí, případně si je dokázala odříct. Naopak mi přišlo, že cukr mě čím dál víc ovládá: když jsem si po obědě nedala kousek čokolády, odpoledne sušenku nebo tyčinku a po večeři zbytek tabulky, připadala jsem si ošizená, byla jsem nervózní a nepříjemná. Vadilo mi, jak mě sladkosti začaly ovládat, a tak jsem se jednoho dne přihlásila do výzvy, která byla o tom, že od zítřka už nic.

Už když jsem odklikla přihlášení, měla jsem pocit, že mě to zabije. A můj mozek si prakticky okamžitě začal hledat kličky: Co 99% čokoláda – taky je to cukr? Kakao do jogurtu, hm? 

Do doby mého experimentu jsem se na totální abstinenci (a je jedno, jestli jde o alkohol, sociální sítě, maso nebo jiné věci) dívala mírně skepticky. Kdybyste mě potkali v lednu, tvrdila bych vám, že optimálním řešením je umírněnost, nikoliv abstinence. Jenže jsem zjistila, že minimálně v otázce cukru jsem se sama v sobě velmi spletla. V rámci výzvy mě až zaskočilo, jak jednoduché pro mě bylo nedat si vůbec. Dokonce když přede mnou na stole ležel ten nejlahodnější čokoládový croissant, co jsem kdy jedla, z pekárny vedle našeho domu, odolala jsem: nesmím, tak nesmím. (A překvapivě jsem se ani neklepala.) Jak ale výzva skončila a můžu konzumovat cokoliv, už zase zase mám problém: z jednoho kousku čokolády po obědě je proužek, z jedné sušenky ke kávě tři až pět (nebo zbytek balíčku), z jednoho "líznutí" těsta, třeba když peču, je celá ochutnávací série a dojíždění zbytků v míse, ačkoliv do těsta nic dalšího nepřidávám, jenom ho míchám. Otevřená tabulka čokolády nebo sušenky u nás nedožijí druhého dne. 

Výzva mě sice dlouhodobě nenaučila cukr omezit, ale jedno důležité poznání mi přinesla: minimálně v otázce sladkostí jsem někdo jiný, než jsem si myslela. Je pro mě mnohem snazší nedat si vůbec, protože umírněné konzumace nejsem schopná. Přestat úplně je pro mě jednodušší než přestat jenom trochu. A přitom přestat úplně, třeba vyzmizíkovat ze svého života ty máslové, nadýchané, křupavé a drobivé croissanty, je právě přesně to, co nechci.