LONGREAD: Jak být dobrou mámou? Moje zdroje, ze kterých čerpám inspiraci, energii a uklidnění

Odpověď na otázku, kterou si nejspíš pokládá většina žen na této planetě, samozřejmě nemám a nejspíš mít nikdy nebudu. Ale ráda o věcech přemýšlím, pitvám se v nich, přicházím jim na kloub a ráda o nich píšu. Dospívám tím k důležitým poznatkům, učím se tím a zazdrojovávám, abych z rodičovství, jakkoliv je náročné, měla pokud možno radost a bylo mi v něm dobře. V tomto textu bych vám tedy ráda představila svoje zdroje. 

Sama jsem překvapená, jak velkým vývojem jsem v rodičovství za posledních pět let prošla. Když jsem byla poprvé těhotná, psala jsem myslím i tady na blogu, že jako máma budu poslouchat hlavně intuici. Brala jsem rodičovství jako samozřejmost, ke které stačí láska, právě intuice a autenticita. Netřeba se v něm pitvat. Příliš analyzovat. Stresovat se chytrými a mnohdy protichůdnými doporučeními a spílat si, pakliže je nebudu dodržovat. Pak se narodil Benjamín a já jsem objevila spoustu věcí a dospěla k důležitým uvědoměním – třeba k tomu, že moje autenticita je nejspíš silně ovlivněná tím, kde a jak jsem vyrostla a jak mě vychovali moji rodiče. Spíš než nějaká opravdovost je to tedy automatický zvyk, který, přistihla jsem se, v našem vztahu já a Benjamín třeba nefungoval anebo se mi nelíbil. Nešlo by to jinak, ptala jsem se, abych vzápětí zjistila, že – šlo. Vycházejí o tom mraky knihy, článků, podcastů. A mraky takové, až z toho člověk snadno zpanikaří. 

Najednou, s Benjamínem v náručí, jsem měla touhu o věcech, které se týkají dětí číst, slyšet, mluvit, psát. A tak jsem udělala to, co pokaždé, když mě něco zajímá: nakoupila jsem si knihy, postahovala podcasty, ponořila se do internetu. Mojí ambicí nebylo najít v těch zdrojích to "nejlepší" nebo "správné", ale najít v nich pochopení a věci se mnou souznějící, které by pro mě mohly být inspirativní a v čem bych mohla být trochu lepší, aby to pro všechny doma bylo jednodušší. Nechci na základě nich kompletně měnit svoje nastavení, stresovat se, že nedělám všechno, co by se mohlo nebo mělo, spíš lehce korigovat, kde cítím, že by to mohlo být užitečné nám všem. Od začátku dbám na to, aby zdroje, ze kterých čerpám, byly vědecky podložené – aby odborníky dělalo především vzdělání, studie, výzkumy, zkušenosti než fakt, že porodily tři děti a podle sociálních sítí s nimi mají respektující, láskyplný vztah, což je opravňuje předávat dalším rodičům rady, principy a nechat si za to platit. (Tohle tak úplně neplatí o Instagramu, kde mě oslovují spíš emoce – pozitivní i negativní. No - uvidíte.) 

Tento text je tedy taková destilace se mnou nejvíc rezonujících zdrojů. Pokud vás baví, co a jak tady píšu a máte děti, možná by se  některý z nich mohl hodit i vám.  

KNIHY

Simone Davies: Montessori batole
K Montessori jsem přišla jako slepý k houslím díky Benjamínově školce v Turecku. A protože jsem o tomto přístupu nic nevěděla, koupila jsem si tuto vizuálně nádhernou knížku. Pro neznalce montessori je srozumitelná a plná inspirace, pro znalce jsou v ní hezky uspořádaná všechna důležitá témata. Za mě rozhodně stojí za přečtení, ačkoliv zrovna tady mi celkem citelně chybí zdroje a třeba u spánku (sedět s dítětem v pokoji, ale dva metry od něj a vyhýbat se očnímu kontaktu) bych s autorkou hodně polemizovala, nakolik je to montessori přístup. Naopak kapitola o jídle, stolování a "zavírání" kuchyně, aby se děti pro jídlo necouraly úplně jak se jim zlíbí, je zase skvělá.  

Philippa Perry: Kéž by to naši četli
Za mě povinná četba každého člověka. Autorka až něžně píše o chybách, které dělali naši rodiče a my je coby rodiče často nevědomky opakujeme. Dají se napravit? Dají. A nikdy není pozdě. Každopádně čím mladší děti máte, tím je to jednodušší. Co jsem si z ní vzala? Dvě stránky výpisků, přičemž dvakrát podtržený mám tenhle: 

A tak, jak nemám ráda všechny ty "tipy, návody a životní moudra", tohle jedno z těch velkých a pravdivých: "Nikdy nebojujte s tím, co dítě zrovna cítí." Váš osmiletý školák třeba řekne: "Nechci jít do školy!" Odpověď – "Musíš jít, protože tak to prostě je!"– vám vypadne z pusy jako první, když spěcháte do práce a potřebujete se soustředit na spoustu svých věcí. Ale vaše dítě by daleko raději slyšelo, kdybyste řekli: "Teď školu zrovna moc nemusíš, viď?" čímž byste rozhovor spíš otevřeli, než zazdili.

Daniel J. Siegel: Klidná výchova k disciplíně
Daniel J. Siegel je profesor psychiatrie, takže všechno, co píše o fungování mozku a psychiky, má vědecky podložené. Přitom to není kniha suchých faktů. A už vůbec to není o tom, že disciplína rovná se absolutní poslušnost a že z té nám na světě vyrůstají druzí Hitlerové a Putinové. A to nejdůležitější, co jsem si odnesla? Těchto pět bodů: 

  1. Přijmi emoce.
  2. Popisuj, nepoučuj.
  3. Zapoj dítě do výchovy. (Bouchnul jsi Olivera, to ho bolelo, tak se nechováme. Jak to napravíme?)
  4. Přeformuluj aspoň některé "ne" na podmínečné ano. (Můžeme si ještě chvilku stavět Lego, jak si vyčistíme zuby.)
  5. Zdůrazňuj pozitivní stránky. 
Aktuálně čtu: Hry, sítě, porno
Vyrostla jsem offline a v online světě pořád tápu, někdy pravda až na úrovni: "Když mu dám v roce iPad, nevychovávám si závisláka?" Hry, sítě, porno, jsou moc fajn knížka pro všechny, kdo to mají podobně. Autorka se netváří, že má odpovědi na všechno na světě, ale aktivně je hledá. Nikoho nesoudí, nestraší a kde tuší digihádky, třeba když se puberťák dožaduje víc času na mobilu, nabízí velmi rozumné body pro možnou digidohodu. Jsem moc ráda, že tuhle knížku mám, protože po ní budu nejspíš sahat opakovaně.  

KURZ

Vlaďka Bartáková: Jak vychovávat kluky a nezbláznit se
Pražská psycholožka a máma čtyř kluků poskládala dohromady poznatky z biologie, z aktuálních výzkumů neurovědy, z vlastní zkušenosti mámy a podívala se na různé směry rodičovství – respektující, efektivní, bez poražených, k disciplíně a další. To nejlepší vybrala, zjednodušila a zajímavě o tom vypráví, přičemž ke každému poznatku dává praktický příklad. Co změnilo život mně? Třeba tip, že když chci něco po klucích, malých i velkém, mnohem efektivnější než to stokrát na ně hulákat, bude přijít k nim, lehce jim položit ruku na rameno a říct: "Je večeře."  Vlaďčiny tipy mi sedí mnohem víc než Nevýchova a její variace, které mi na náš způsob život připadají moc zidealizované.  

INSTAGRAM

Kateřina Trávníčková
Máma dvou kluků, zakladatelka školičky Šídlo a rodičovská mentorka v psychoterapeutickém výcviku. Na svém Instagramu se dělí o postřehy ze života a z mateřství tak otevřeně, že mě to vždycky zasáhne, protože řeším vlastně totéž – i já jsem občas mrchou z pekel, i já velmi toužím po realizaci, i já mám pocit, že doma dělám víc než můj muž, ani já ... nechci zakazovat klukům zbraně, ačkoliv mi pohled na ně nedělá úplně dobře. Katka jako by mi občas na podnose přinesla, co řeším, cítím, v čem si potřebuju udělat pořádek a nemám třeba ještě úplně jasno. Baví mě to moc!  

Deprimující i milá. Ester je žena, která má na rozdíl ode mě ten správný housewife mód a záhadně k němu stíhá ještě krásně fotit, napsat knihu anebo instagramový text o tom, jak nelze mít všechno. Ehm ... aha. A přesto ji prožívám. Líbí se mi její fotky, její psaní, její mládí v kombinaci se třemi dětmi. Ester má talent se svými posty vždycky nějak záhadně trefit do chvíle, kdy si potřebuju přečíst i něco tak zřejmého jako že když jdeš běhat, těžko budeš zároveň druhou rukou psát a u toho ještě krmit kvásek. Baví mě to vždycky do momentu, než kliknu na další fotku s dětmi bez fleků na tričku, domácím chlebem, stylovým nepořádkem (tak akorát na Instagram) a znovu se pustím do osmi činností najednou, protože když ona se třemi dětmi, proč ne já se dvěma? :) 

Sláva obyčejnosti! Zuzka je pro mě mnohem realističtější než Ester, víc mi podobná v tom, že za své děti by samozřejmě položila život, ale zároveň v něm touží ještě po něčem dalším. Hezké fotky, hromada pocitů, které prožívám podobně a tady jsou smysluplně sepsané, žádné mudrování, odsuzování, nevědomé hraní si na paní dokonalou, a hlavně žádné prodávání čehokoliv a ladění fotek do feedu mě prostě baví a občas i dojme. Víc takových Instagramů.   

PODCAST 

"Všichni to nějak po*ereme. Jde o to nepo*rat to moc," řekl v jednom z prvních dílů psychoterapeut Martin Zikmund a – už mě měl. Bylo to úlevné, realistické, dávající konkrétní příklady, v čem možná kdysi chybovali naši rodiče a my můžeme být lepší. Pro mě tento podcast znamenal další důležité uvědomění, proč u nás doma nechci fyzické tresty. Podcast má momentálně pokračování, pořád je zajímavý, jenom bez vedení Moniky Mudranincové z Marianne tolik neodsýpá, na hodně omáčky už je méně zajímavého. Ale pořád to za poslech stojí.  

MANTRA Z DOMÁCÍ NÁSTĚNKY

"Víš, proč ti to nedovolím? Protože já jsem teď zábradlí nad propastí."

OKAMŽITÁ POMOC A RADA V TELEFONU

Moje máma. Díky, maminko. 

A JEDNO MOUDRO, CO BYCH PORADILA SAMA SOBĚ PŘED PĚTI LETY 

Pořiď si pomoc/chůvu. Čím dřív, tím líp. 


Pokud máte tip na zajímavé zdroje, které jste z nepřeberné nabídky vydestilovali vy, prosím, podělte se v komentářích. Budu moc ráda! A děkuju!