Co jsem napsala jinam než na blog? #3

Naše září bylo akční. Vrátili jsme se z USA, najeli na úplně nový rytmus ranního vstávání, Benjamín začal chodit do předškolní třídy ve velké škole, Oliver do školky. Všechno velké věci. Mám pocit, že jsem za uplynulý měsíc prožila tak půl roku, takže asi žádný div, že jsem toho zase tolik nenapsala. Něco ale přece jen, a to nám všem hodím sem, pro sebe do archivu, pro vás třeba ke čtení, pokud by vás to zajímalo.



  • V srpnu jsme se u nás doma sešli skupina přátel, abychom se na české řízkové večeři bavili o dluzích. Přiměla nás k tomu ekonomicky se hroutící Srí Lanka, o které se v té chvíli dost psalo a mě to dost zajímalo. Co se vlastně musí stát, aby se nějaká země oddlužila? Kdo ji zachraňuje? My všichni zadlužení? Čína? Není tahle záchrana zase jenom byznys? A jde možná záchrana vůbec nějak dohromady s udržitelností, kterou pořád skloňujeme? Nabídla jsem svoje přemýšlení do Deníku N a navrhla, že se na to všechno zeptám docenta Tomáše Imrich Procenta z Ústavu mezinárodních vztahů a z Ekonomické univerzity v Bratislavě. Pan editor mi na to kývl a tady to vyšlo. Nejvíc mě z rozhovoru zasáhla tato pasáž: 
Existuje nějaká hranice kolik zemí světa může dlužit a kolik peněz může dlužit, než se celý finanční systém zhroutí? 
Nejsem si jistý, jestli na tuhle otázku vůbec existuje odpověď. Mnohem méně představitelný jen opak, totiž že by všichni své dluhy splatili. To by se kola ekonomiky nejspíš zasekla. Globální dluh neustále stoupá a dosahuje závratných výšin, ale prostřednictvím dluhu dochází k investicím a hospodářskému růstu. Ten udržuje celý systém v chodu, navzdory problémům, které s sebou přináší. 

  • A v Deníku N mi vyšel ještě pravidelný zahraniční deník z Malajsie. Tentokrát o tom, jak je to v Malajsii s jídlem. Kde v Americe následuje za pozdravem otázka "jak se máš?", v Malajsii je to často "ahoj, už jsi jedla?" V Malajsii se navíc příliš nehraje na koncept stravování snídaně - oběd - večeře, ale jí se tak nějak pořád. Jídlo je tady mimochodem skvělé
  • Tak tak jsem po návratu z Ameriky stihla svůj pravidelný sloupek do Glancu. Nápadů jsem měla dost, jet leg obrovský, času opravdu málo, a tak to nakonec vyhrálo téma, kterým jsem v tom čase nejvíc žila - cestování s dětmi. Před psaním textu pro Glanc už jsem ho naťukla na svém Instagramu a přišlo pár podnětných tipů, které jsem využila a za které děkuju. Tady to je: