Benjamín má 6!

Loni jsem si myslela, že na tyto narozeniny už bude Benjamín opravdu "velkej", a tak si psaní o něm nechám jen v počítači a už ho nebudu vystavovat veřejně. Ale zase nejsem schopná odolat, říkám si, tak ještě tento rok, vlastně nevím proč, nejspíš za to může rodičovské ego. 


Když jsem zjistila, že čekám kluka, řekla mi jedna moje kamarádka: "To je skvělý, protože kluci jsou úžasní. Do určitýho věku tě budou milovat jako nikdo na světě." U Benjamína to platí stoprocentně. Minulý týden se v noci vzbudil a poté, co si došel na záchod, lehl si ke mně do postele. Než znovu usnul, obejmul mě v polospánku – a česky říká – "ty jsi moje zlatá maminka". Tím mě vždycky pochopitelně úplně odzbrojí, a ještě utáhne to omotání kolem prstu, které už je tak dost silné. Vůbec se za poslední rok naučil rozdávat krásné komplimenty. Stačí, abych si rozpustila vlasy a hodila na sebe šaty a už slyším"you look so krásná" a jde mě obejmout. Je hodně kontaktní. Pořád rád leží vedle, sedí v klíně, když usíná, prosí si ručičku nebo mi tu svoji aspoň strčí pod záda. Když jsem byla v lednu dvakrát ve volební komisi, jeho největší starost byla, jestli za ním "stihnu přijít spinkat".  

Od loňského roku, kdy v září nastoupil do předškolního ročníku velké školy, je o hodně větší, samostatnější a rozumnější. Nejvíc jsem si to uvědomila na začátku letošního roku, kdy Oliver už chodil do školky, ale Benjamín měl pořád ještě prázdniny. Každé dopoledne jsme spolu objevovali nějakou část Kuala Lumpur, kde jsme ještě nebyli – třeba jsme konečně vylezli, no spíš vyjeli výtahem, na most spojující Petronas Towers a pak i na vrchol jedné z věží. Vyptával se mně pořád na něco, ukazovali jsme si z výšky, kde co známe, kde jsme už byli, chechtali jsme se, sám si došel koupit pohled ...  V té chvíli a taky v tolika dalších mě pak postihuje známý paradox: dojímám se nad tím, že už není roztomilé miminko ani neohrabané batole a jak to strašně letí a blabla a zároveň si lebedím, jak se najednou na všem snadno domluvíme, jak si dokáže říct, co potřebuje, jak přemýšlí. 

Benjamín je bezprostřední, komunikativní, šťastné, radostné dítě a mimořádně energické dítě, kterému nedělá problém střídat prostředí, jazyky, postele ... Pokud jsem v ní já. :) Jediné, co nestřídá, je víkendový nutellový croissant k snídani. Ten nevymění za žádný jiný.  

Všude si najde kamarády a pokud jde o zábavu, nezná hranice. Miluje všechno, co mu ukážu, představím, každý zájmový kroužek, každý nápad, každý návrh, a stejně jako loni, pořád je pro něj těžké si vybrat, protože jenom kolik filmů je, které by ještě dneska potřeboval vidět – S tebou mě baví svět, Top Gun 1, Top Gun 2, "why not?", ptá se mě, když mu vysvětluju, že všechno do jednoho dne vecpat nejde, a on to přesto nechce pochopit. Stejně jako že netuším, kdy bude Top Gun 3. Je legrační, jak mi někdy připadá hrozně velký, když mi vysvětluje, že Mount Everest je nejvyšší hora světa, "did you know that, over 8 000 metres?" a vybarvuje různé typy F stíhaček, a hrozně maličký, až nevyzrálý, když se mě ptá, kde bydlí Matýsek z filmu "S tebou mě baví svět" a jestli ho můžeme navštívit, až pojedeme do České republiky nebo když mu naložím na stůl pečené brambory, on vezme tu, na které zůstaly snítky rozmarýnu, který nemá rád, a prostě je utře koncem trička, protože nikde po ruce nevidí ubrousek. Je milovník sportu, dobře běhá, hraje fotbal, nejradši na pozici brankáře, jezdí na kole, skvěle plave, před pár dny se naučil bruslit, na kolečkových i zimních bruslích. Velmi ho zajímá Minecraft a ještě víc letadla. Od listopadu žije Top Gunem, a to až tak, že když jsem se ho zeptala, koho bych chtěl pozvat na narozeniny, řekl: "Maybe Maverick can come?" Maverick nepřijde, ale nějaké dortové topgunové překvapení chystám. :)

Jak je zřejmé z toho, co čtete, čeština je pro něj výzva. Zajímá ho, jsou věty, které v ní používá naprosto běžně a bez přízvuku "to já nevím", "no tak to určitě ne", "mami, prosím podej to či ono ...", "budeme dneska číst?", "mám rád jahůdky" (k zdrobnělinám chystám jeden snad vtipný post) a čím dál častěji se ptá, jak se řekne tohle a tamto. Já jsem k němu shovívavá, protože rozumí dobře, kromě toho ve škole má teď ještě obden španělštinu, takže vlastně tři jazyky. Dva z toho přitom učí i mně. S každou další knihou o koních přinesenou ze školní knihovny obohacuju svůj anglický slovník o hřívu, kopyta, hřebelcování, s každou jeho další hodinou španělštiny cítím, že jestli ve škole ještě nějaký čas zůstane, já budu mít dobrý základ, aspoň co se popisu emocí týče. "Yo soy contento," je jeho nejoblíbenější. 

A společně se zdravím je to i moje největší přání mému dnes šestiletému klukovi: buď pořád tak šťastný jako jsi teď! 

💙