Oliver slaví!

Poslední den v Tokiu jsme byli v Tokio Government Building. V pětačtyřicátém patře je vyhlídka na celé město a taky prostor, kde si kdo chce, může zahrát na klavír. V jedné chvíli sedl za piano nějaký Asiat a když začal hrát "Kankán", vlastně veselou písničku a obě moje děti zběsile létaly kolem od jednoho okna s vyhlídkou k druhému, takové dva pytle blech, co už nutně nepotřebují, abych byla metr od nich, hrozně jsem se dojala: jak to letí, jak je ten život krátkej, jak by mi zrovna v tu chvíli nevadilo, kdyby kluci byli tři, ale vlastně nevím, protože to bychom asi nebyli v Japonsku a nebyla by to taková sranda ... a tak to mnou různě emocionálně cloumá a střídavě ty milníky oslavuju (už dlouho žádné plíny, už jí sám, už si řekne, co by chtěl!, už nemusím třikrát denně čistit vysokou židličku!) a oplakávám. Až dnes Oliver bude sfoukávat svíčku na dortu, asi budu taky, protože zase zmizí další kousek miminka. Zvlášť když jako miminko nevypadá, přestože každý večer usíná s rukou na prsu. Je robustnější, než byl v tomhle věku Ben, momentálně je od sebe dělí tři roky a pět kilo. :) A má páru. Když ho někdo neposlouchá, neváhá použít pěstičku nebo vlastní chrup. Naštěstí se to neděje moc často. Přitom jídlu moc nedá. Maso nejí vůbec, ale miluje všechno sladký, pečivo a hlavně jogurty. Ty by mohl snídat, obědvat i večeřet. 

V té souvislosti hodně přemýšlím, jak moc se za tři roky, co je s námi, změnil svět - covid, válka, vývoj umělé inteligence, jako by to bylo desetiletí. A taky že si Olivera neumím představit za rok, natož dospělého. Jaký bude? Co bude dělat? Přiznám se, že moc nevím, co dělat, aby moje děti jednou žily v hezkém a bezpečném světě. Nevím, kam jinam je nasměrovat než k tomu, aby kluci byli dobří lidi, měli empatii, soucit, byli kreativní a nehroutili se z toho, že život jsou neustálé změny - a to stejně nevím, jak se dělá. Chybí mi nějaké pevné přesvědčení a uchopení, takže jsem ráda, že Oliver je zatím to miminko a vůbec, že oba jsou nejšťastnější, když můžou běhat nebo kolem sebe šplíchat vodou. :)

S dárky je to taky takové ... všelijaké. Pořád jsem čekala, kdy se objeví nějaký nápad, co by Olivera potěšilo, ale neobjevil se. Doma máme skoro všechno. Navíc mám pocit, že čím víc do dárku promítám sebe a hledám v něm nějakou edukativní nebo jinou hodnotu, tím je pravděpodobnější, že skončí na dně krabice. A tak jsem se nakonec rozhodla pro úplnou blbost: Oliver dostane drápovou hru (anglicky claw catcher), kterou si kluci zamilovali v Japonsku a naházeli jsme do ní dost stojenovek. (Pravda, nakonec jsme si vezli domů půlmetrového plyšového Pokémona.) Je mi jasné, že i u bratra to bude hit. Čtyřiadvacet hodin před narozeninami jsem pak ještě přikoupila nafukovací loď do bazénu, kterou jsem odkoukala od sousedů a klukům se moc líbí. Co mě potěšilo, že i Benjamín chce Oliverkovi něco koupit. Dokonce si to našel v katalogu hráčkářství, a tak jsme minulý týden "na tajňačku" byli koupit malý autobus. Když platil penězi z pokladničky, dojalo mě to. Stejně jako chvíle, kdy vedle autobusu měli tramvaj, kterou taky moc chtěl, a tak říká: "Mami, do you like tramvaj?" - "Ano, Benjami, mám ráda tramvaje." - "So we can buy this one for your birthday?" :)

Tak ti Oliverku kromě zdraví přeju právě tohle: lidi - i jiné než mámu - , kteří na tebe pořád myslí a mají tě rádi, čímž ti dokážou vytvořit jakousi bublinu bezpečí. V dnešním světě nevidím lepší dárek. 

💙

*3*