"Proč píšeš, když to není objektivní?"

“S tím nesouhlasím. Tak idylický to v Malajsii fakt není.”

“Připadá mi to neobjektivní.” 

To jsou dvě nejčastější věty vystihující pár zpráv, které mi dorazily do pošty po zveřejnění rozhovoru s Katarínou Antušovou. 

Každý člověk čte občas o něčem, co sám dobře zná. Ať už proto, že žije v zemi nebo ve městě, o kterém se mluví, pracuje v nějakém oboru nebo se pohybuje v jeho bezprostřední blízkosti, takže se ho psaní velmi osobně dotkne. 

A reakce je vždycky podobná: panebože, jak je možné, že někdo píše/říká takové hlouposti? Vždyť doopravdy je to úplně jinak. Abych byla fér: taky si to někdy říkám. Stejně jako to, že jsou texty, nad kterými plesám, jak jsou korektní a správné. 

Čím déle píšu, tím složitější to je. Vždycky mám pocit, že čím víc toho vím, čím víc zdrojů si nastuduju, tím hůř to jde. Tolik aspektů a úhlů pohledu! Protože všechny jde vzít v úvahu málokdy, nejčastěji si musím vybrat jeden výsek reality a v něm ještě další drobné kousky: co pominu, co naopak ke čtenáři popostrčím, co mu řeknu jenom v jedné větě, co v celém odstavci? Představa naplnění cíle jakési objektivity se rozpouští už ve chvíli, kdy ještě nemám napsanou ani čárku. Je to nedosažitelný cíl hlavně proto, že text je pořád jen výsledkem práce mojí nebo v případě rozhovoru dvou konkrétních lidí, jejich zkušeností, zapojení do společenských vztahů, momentálních emocí. Nechci říct, že by se s objektivitou coby věrnosti faktům a přesnosti při popisování nemělo pracovat. Spíš že je potřeba brát v úvahu, že i rozhodování o "objektivnosti" je vždycky na lidech mající stejné překážky jako ten, kdo text napsal nebo kdo poskytl rozhovor: určité životní zkušenosti, vazby, aktuální emoce, které se promítají do toho, jak pak texty čteme a co si z nich bereme. 

Nechci se s nikým přít, jestli jsem kladla objektivní otázky a jestli Katarína Antušová odpovídala objektivně nebo ne. Ptala jsem se nejlépe, jak jsem dovedla vzhledem k tomu, co mě zajímalo a Katarína odpovídala tak, jaká v té chvíli byla: sebevědomá, vyrovnaná, šťastná, schopná pozitivního pohledu na věci, které v čase, kdy je žila, nejspíš byly hodně složité, ale teď už jí tak nepřijdou. Je to objektivní? Pro nás dvě a ve chvíli, kdy jsem spolu vedly rozhovor, určitě. Pro vás ostatní? Pro některé ano, pro jiné ne. Nerozhodujete se ale podle skutečné "objektivity" textu, toho jak je to v Malajsii "doopravdy" nebo snad kritického myšlení, jak si myslíte, rozhodujete se spíš podle toho, jak se vám věc, kterou čtete, líbí nebo nelíbí a jak zapadá do vašeho vidění světa a především do vašeho aktuální příběhu.  

Platí to u novin i u blogových článků.  

Ale u blogu je přece jenom situace ještě trochu jiná, protože je to osobní deník. A s tím je potřeba ho číst. Ten můj si neklade za cíl objektivně zhodnocovat cokoliv: USA, Turecko a ani Malajsii. Obzvlášť u posledních dvou zemí jsem naopak velmi pokorná v čemkoliv, co napíšu. Uvědomuju si, že jsem v nich hostem na velmi krátkou dobu, neznám jazyk a o většině věcí mluvím z pozice privilegovanosti, jež naší rodině zaručuje B. práce na americké ambasádě. Jsem objektivní? Z logiky věci nemůžu být. Nebýt všech těchto aspektů, vnímala bych dané země nejspíš úplně jinak. Dobře vím, že bych psala úplně jiné články, zpovídala jiné lidi, a nejspíš by k tomu stačilo prostě jenom žít v jiné ulici. Velmi dobře taky vím - a pravidelně si to navzájem potvrzujeme - že kdokoliv z mých českých známých tady by psal nebo už píše úplně jiné texty, protože v Malajsii žije jiný život. A tak je to správně. Ostatně i to je součást demokracie. 

Tento blog nejsou politické nebo ekonomické kauzy, ve kterých je nutné pracovat s fakty. Jsou to moje postřehy z Malajsie, jak ji vnímám, moje záznamy rozhovorů s lidmi, které jsem potkala a připadali mi natolik zajímaví, že jsem chtěla, abyste je aspoň zprostředkovaně potkali i vy. Snažím se tady na blogu přinést tolik výseků reality, kolik mi čas nebo délka článků dovolí a být objektivní aspoň tak, že nikomu záměrně nevnucuju (nebo o tom aspoň nevím), aby věci četl a jak by je měl číst nebo interpretovat. 

Máte dovoleno myslet si o nich cokoliv. Ale nezapomeňte, že ani váš pohled nebude úplně objektivní.   

Je důležité si to připomínat.